Také jste se přestali v posledních letech dívat na „nudnou“ formuli jedna? Strojově kroužíci monoposty na sterilních okruzích, kde sedí diváci i sto metrů od projíždějících formulí. Pečlivě naplánované zastávky v boxech, kdy vymění pneumatiky za méně než deset sekund. Pokud se nestane nic překvapivého, na čele se obvykle usadí hned po startu budoucí vítěz a diváci u televizorů i kolem okruhu mohou jít na dvě hodiny klidně na kafe...
Bilance 55 sezonHned 37 pilotů formule jedna zahynulo za volantem svého vozu od roku 1950. A to jak při závodech, tak i v trénincích nebo během testovacích jízd. Podle národností na tom jsou nejhůře Američané. Těch zemřelo 11. Následuje 8 anglických závodníků, italských bylo 6. PH |
Cesta k této nudě byla ale dlouhá a krvavá. Pro královskou motoristickou disciplínu se totiž vžilo pojmenování, že se jedná o nejrychlejší rakve světa. Neplatí to ale už dlouhých deset, respektive jedenáct let. Naposledy napsala historie smutné řádky v roce 2014. Francouzský pilot F1 Jules Bianchi narazil v japonské Suzuce do jeřábu, který právě odklízel z trati jiný vůz. Trvalo ale ještě několik měsíců, než mladý závodník na následky havárie skonal v roce 2015 ve svém rodišti v Nice.
Mistři světa umírají v kokpitu závoďáku i letadla
Bylo to dlouhých jedenáct let, které uplynulo od předcházející nešťastné události. Ta zasáhla fanoušky napříč kontinenty, protože obětí se stal trojnásobný mistr světa Ayrton Senna z Brazílie. Obzvláště v období od padesátých až do sedmdesátých let se ale slavil každý konec závodní sezony, kdy v nadupaných autech na okruzích nikdo nezahynul. Smrt brala formule jedna jako téměř samozřejmou součást a přirozené riziko.
Nejhorší rokČtyři křížky u trati, to byla bilance mistrovství světa formule jedna v roce 1958. První z nich byl symbolicky vztyčen v Indianapolis, další dva na okruzích ve Francii a v Německu. Nešťastnou sezonu ukončila smrtelná havárie Stuarta Lewis-Evanse při GP Maroka. PH |
Dva mistři světa formule jedna scházejí ve výčtu smrtelných nehod, ke kterým došlo na trati závodu nebo při testovacích jízdách mistrovství světa. V roce 1968 si v pauze mezi velkými cenami odskočil trojnásobný světový šampion F1 Jim Clark do Německa, kde se jel závod nižší formule dvě. V rychlosti kolem 250 kilometrů v hodině vyletěl jeho vůz ze silnice. Protože to byla doba, kdy na okruzích prakticky neexistovala ochranná svodidla a široké záchytné zóny, roztrhal se Clarkův vůz na tři části o stromy v lese.
O riziku Clark věděl, ale měl zato, že dokáže své závodní emoce udržet na uzdě. Uměl také přiznat strach. „Ve skutečnosti je strach součástí našeho sportu. Pro mě je osobně největší zážitek v tom, že vybičuji auto na nejvyšší možnou hranici výkonu, aniž bych ji překročil. Uznávám hranici bezpečnosti a respektuji ji pro sebe samého i pro ostatní a raději závody prohraji, než abych překročil hranici schopností svých nebo svého vozu…. Já osobně mám největší strach z oleje na silnici. Olej je hladký jako led, a to nikdy nevím, kde skončím,“ řekl slavný závodník ještě za života.
Grahamu Hillovi, dalšímu Britovi a také trojnásobnému mistru světa, vítězi 500 mil Indianapolis i 24 hodin Le Mans, se stala osudným vášeň v létání. Pořídil si letecký průkaz a malé letadlo a na závody i testovací jízdy se přepravoval sám. V roce 1975 vrazil v mlze při přistávání do stromu. V kokpitu letounu zahynuli nejen čtyři mechanici Hillova závodního týmu, ale i jeho nadějný závodník F1 Tony Brise.
Nejhorší traťHned osm smrtelných nehod se odehrálo na trati amerického závodu 500 mil Indianapolis, který byl na programi v prvních letech seriálu mistrovství světa F1. V Evropě byl nejnebezopečnější německý okruh Nürburgring, kde zemřelo v letech 1954 až 1969 pět závodníků. PH |
Místo gilotiny hasičák
Umíte si představit, že sledujete závod formule jedna těsně u trati a šíleně rychlé vozy vám doslova jezdí pod nosem? Když si najdete starší záběry některých závodů ještě v 70. letech minulého století, například v Jižní Africe, zjistíte, že tehdy připomínaly závody Grand Prix spíše prostředí rallye s diváky ve škarpách než soutěž nejvyspělejších aut světa. Také pořadatelská služby bývala leckde více než amaterská.
Nedbalost stála i za tragickou smrtí britského závodníka Toma Pryce při Velké ceně Jižní Afriky v roce 1977. Pořadatel přebíhal trať, aby pomohl jinému pilotovi, který musel zastavit. Jenže si neuvědomil, že po rovince se auta řítila až třísetkilometrovou rychlostí. Muž stačil před přijíždějícím Prycem ještě zrychlit, ale závodník narazil do hasicího přístroje, který pořadatel vlekl. Ten mladému pilotovi téměř odtrhl hlavu i s přilbou.
Nejhorší závodyDvě smrtelné nehody během jednoho závodu. Takovou bilanci má za sebou podnik formule jedna v americkém Indianapolisu v letech 1953, 1955 a 1959. Dva piloti F1 zemřeli v jednom závodě také v roce 1960 během Grand Prix Belgie. PH |
Závodníci umírali i proto, že bezpečnostní prvky vozů byly zcela nedostatečné. Bezpečnostní pásy se objevily až v 60. letech. O nezničitelných ochranných rámech si mohli nechat zdát. Než se zpřísnila pravidla pro nádrže a byly zavedeny ohnivzdorné kombinézy, některé jezdce připravil o život oheň. V roce 1970 uhořel při Grand Prix Nizozemska britský pilot Piers Courage. Mimořádně tragická byla na stejném okruhu o tři roky později smrt jeho krajana Rogera Williamsona. Jeho vůz se převrátil a začal hořet. Zastavil u něho David Purley a snažil se auto převrátit, aby Williamson vylezl. Neměl na to sílu, marně mával na projíždějící jezdce, aby mu pomohli...
Královská disciplína
|
