Německý „vojín Ryan“ byl válečný zločinec. Místo líbánek pozval manželku na popravy Židů

Spojené státy změnily v průběhu války pravidla pro povolávání, nebo naopak stažení nasazených vojáků. Stalo se tak poté, co japonská ponorka poslala ke dnu americký křižník USS Juneau.

Mezi oběťmi bylo pět bratrů: George, Francis, Joseph, Madison a Albert Sullivanovi. Shodou okolností na stejné lodi sloužily celkově tři desítky sourozeneckých skupinek. Od tohoto neštěstí se začala v rámci armády využívat „politika posledního přeživšího“, která byla známá jako Direktiva 1315.15.

Zfilmovaný příběh se stal za posledních téměř třicet let doslova kultovním snímkem, který má i po letech vždy vysokou sledovanost. Vyvolal však představu, že ochrana posledních žijících sourozenců z vlečné vřavy se týkala jen americké armády.

Zapomenutý osud Julia Wohlaufa (německy „dobře“), příslušníka německého 101. záložního policejního praporu, který jako poslední přeživší syn odešel z fronty, odkazuje vzdáleně na filmový příběh Ryana i ten skutečný bratrů Nilandových (viz box). Nehledejte v tom německém hrdinství a dojímání. Německý „vojín Ryan“ byl válečný zločinec.

5 Oscarů Film Zachraňte vojína Ryana (v originále Saving Private Ryan) byl uveden do kin v roce 1998. Režisér Steven Spielberg dostal cenu Americké filmové akademie za režii, snímek získal ještě další čtyři Oscary. Scénář vznikl na základě reálného příběhu čtyř bratrů Nilandových. Nejmladší Frederick Niland byl vysazen během invaze do západní Evropy v Normandii. Armáda zjistila, že jeho dva bratři již zemřeli, třetí je pohřešován v Barmě, a pravděpodobně mrtvý. Proto nechala Fredericka stáhnout z bojové jednotky. Nemusela ho zachraňovat speciální skupina vojáků jako ve filmu. Polní kaplan ho vyhledal u jednotky a vojín odjel do zázemí do Anglie. Nakonec ze čtveřice přežili dva. Pohřešovaný Edward přežil zajetí a vrátil se ještě před koncem války do Spojených států. PH

Hitler povolil na východě vše. Hlídat i vraždit

Po útoku na Polsko v září 1939 a pak o dva roky později na Sovětský svaz muselo Německo zajišťovat také zázemí svých útočných jednotek, a především správu zabraných území. K tomu sloužily různé jednotky.

V těsném závěsu za první linií postupovala popravčí komanda sicherheitsdienstu (Einsatzgruppen), jejichž jediným úkolem byly popravy Židů, komunistických armádních komisařů a dalších „závadných osob“. Bezpečnostní správa okupovaných regionů, především v Generálním gouvernementu, který vznikl ve východní části Polska, přešla do rukou nejrůznějších bezpečnostních složek, kam patřilo například gestapo, a na polském území a také v Pobaltí policie složená z místních spolupracovníků a ve značné míře i na pořádkové policii (viz box).

Jednou z její významných jednotek byl 101. záložní prapor, který byl od roku 1939 postupně nasazován v Polsku a na dobytých územích Sovětského svazu. Více než na pořádek a bezpečnost byly ale tyto policejní jednotky, nejen 101. prapor, využívány ke střežení ghett, jejich vyklízení, popravám a také k deportacím do táborů smrti.

Miláčku, přijeď! Ukážu ti, jak střílíme Židy

Julius Wohlauf patřil coby velitel první čety 101. praporu k nejaktivnějším důstojníkům, co se represí a vraždění týká. Po válce se vyhýbal spravedlnosti, bez problémů sehnal dobré civilní zaměstnání. V padesátých letech byl sice vyšetřován, ale to nebránilo tomu, aby se stal členem policie, a dokonce dozorcem. Vyšetřování v roce 1963 za vraždu z doby války nakonec jeho policejní kariéru ukončilo. V roce 1968, to mu bylo už pětapadesát let, ho soud shledal vinným z účasti na smrti více než devíti tisíc Židů a Poláků a odsoudil ho na osm let.

„Obyčejní“ muži Podrobně zmapoval dějiny 101. záložního policejního praporu americký historik Christopher R. Browning. Knižní podoba ( z roku 1998) posloužila i k filmovému dokumentu. Browning se podrobně zabývá také důvody a podmínkami, proč, až na výjimky, se příslušníci pořádkové policie nebránili bezprostřednímu střílení obětí nebo účasti na deportacích. Během války nebyl doložen jediný příklad trestního postihu nebo jiných sankcí vůči příslušníkům pořádkové policie či jiných vojenských a bezpečnostních jednotek, kteří odmítli účast na popravách Židů a dalších obětí. Odmítači byli ale často spolubojovníky obviňováni ze zbabělosti a slabosti, že „nejsou chlapi“. I kvůli tomu se mnozí zapojovali do násilností, aby nevyčnívali z řady. Jednotka využívala k popravám i neněmecké policisty. PH

Wohlauf ale měl štěstí. Velitel 101. záložního praporu major Wilhelm Trapp byl v roce 1948 v Polsku souzen a popraven, byť, na rozdíl od svého podřízeného, rozkazy k deportacím a popravám plnil, ale s výhradami a umožňoval žadatelům, aby se nemuseli poprav účastnit. Wohlauf patřil naopak k těm, kteří neúčast na popravách odsuzovali. Jeho cynismus se projevil dokonce v tom, že v roce 1942 pozval k jednotce svou, tehdy již těhotnou manželku Veru, aby viděla, jak její manžel v Generálním gouvernementu „pracuje“. V Miedzyrzci byla budoucí matka přítomna střelbě do Židů při jejich vyhánění z ghetta.

Stojednička měla, jak se po válce dopočítali vyšetřovatelé a také historici, na svědomí přes čtyřicet tisíc deportovaných Židů do vyhlazovacích táborů, jako byl Majdanek nebo Sobibor a Osvětim, sami příslušníci této policejní jednotky postříleli 38 tisíc Židů. Obě čísla jsou odhadována jako minimální.

„Ryan“ ze stoprvního. Jsem poslední muž!

Právě rozpory s velitelem praporu vedly Wohlaufa k tomu, že se snažil o změnu jednotky, nebo uvolnit ze služby v Polsku. Generální gouvernement byl v roce 1942 a 1943 sice hluboko v zázemí, přesto patřil do „frontového pásma“. Policie tu pořádala hony na uprchlé a ukryté Židy, protože tu působily nejrůznější partyzánské a odbojové skupiny. V listopadu 1942 zemřel Wohlaufův bratr, který sloužil u luftwaffe. Krátce nato zemřel v Drážďanech i jeho otec, a proto si podal žádost na zproštění služby na frontě, právě kvůli tomu, že zůstal jediným přeživším potomkem rodiny. Jeho žádost byla kladně vyřízena. Julius Wohlauf byl členem SA i NSDAP od roku 1933, v roce 1936 se stal příslušníkem SS. Sloužil původně u 105. policejního praporu v Norsku. V roce 1942, kdy už sloužil v Polsku, velel například hromadným popravám Židů ve vesnici Serokomla. Julius Wohlauf zemřel v Hamburku v roce 2002 ve věku 88 let.