Po loňské, jak sama říká, nepříliš povedené sezoně změnila atletka Kristiina Sasínek Mäki všechno. Od dodavatele sportovního vybavení až po trenéra a částečně i zemi, ve které se připravuje. Od Pavla Tunky přešla do švýcarské tréninkové skupiny vedené Louisem Heyerem. Běžkyně na trati 1 500 metrů se ale stále střídavě připravuje i v Praze.
Na nedávném halovém mistrovství Evropy skončila desátá a na instagram tehdy napsala: „Konečně jsem se od začátku halové sezony cítila, že jsem to zase já a jsem schopná finišovat. A to je pro mě a pro venkovní sezonu důležité. Desáté místo v Evropě beru.“
Proč jste se rozhodla změnit trenéra?
Zdravotní stav mého bývalého trenéra Pavla Tunky už nebyl souznící s vrcholovou atletikou. Protože to obnáší i mnoho cestování jak na soustředění, tak na závody. Po několika letech společné spolupráce jsme oba dospěli k názoru, že potřebuju změnu.
A volba na kouče Heyera padla proč?
V Česku jsem nenašla nikoho, ke komu bych mohla jít, takže mi přesun do zahraničí přišel úplně přirozený.
Váš manžel je také vrcholový sportovec, společně máte čtyřletého syna Kaapa. Přesunula jste se do Švýcarska?
Ne, základnu mám pořád v Praze. Byla to jedna z prvních věcí, o které jsme se s Louisem bavili. On sám má děti a snaží se od nich nejezdit na dlouho pryč. Chápal tak moji situaci, že nechci být pryč od Kaapa dlouho. Vždy jedu do Švýcarska tak na dva týdny, což je za mě v klidu, zbytek pak trénuji v Česku podle Louisem sestaveného plánu. A na soustředění, třeba nedávno v Africe, byl malý se mnou.
V rámci pražského maratonského víkendu vyběhla s desítkami zájemců na kratší běh centrem.
Je to běžné, že mají trenéři takto benevolentní vztah k tomu, že závodnice je i matkou?
Já se naopak nikdy nesetkala s trenérem, který by to nějak zavrhoval. Na druhou stranu, nikdy si nenárokuji nic navíc jenom proto, že jsem máma. Odtrénuji si, co potřebuji, a volný čas věnuji synovi.
Neztrácí se tím trochu benefit, že můžete trénovat ve skupině?
Zásadní část přípravy na venkovní sezonu přichází teď, kdy do Švýcarska odjíždím, předtím jsem se skupinou absolvovala několik soustředění. Než jsem přestoupila, bylo to tak, že jsem trénovala jenom sama, kolikrát i na soustředěních, takže pro mě to posun kupředu je.
Potkáváme se na akci, která je v rámci pražského maratonského víkendu. Vidíte se v budoucnu i na této trati?
Někde vzadu v hlavě to mám, že bych si to chtěla někdy zkusit. Už jsem běžela půlmaraton a vím, že maraton je ještě úplně jiná trať, a je potřeba na něj několik let naběhat. Ale dlouhé běhání je mi sympatické.
S trenérem jste o tom tedy ještě nemluvili?
To ne, on je hlavně půlkařský trenér. Nicméně od začátku mi říká, že mám maratonský krok.
Sport je hodně o číslech, sledují se časy, umístění. Máte ale i nějaké cíle, které nelze vyjádřit takto exaktně?
Jít příkladem. To vidím třeba na svém synovi, který mě chce napodobovat a běhat se mnou, nemusím ho do pohybu nijak nutit. A další jsou třeba reakce od lidí, například když mě potkají osobně, občas mě osloví při běhání. Nebo na sociálních sítích. Na instagramu mi třeba přišel vzkaz mého fanouška, který díky tomu, že mě sledoval, začal běhat. Tím zhubl hodně kilo a poté se jim konečně povedlo se ženou mít dítě, což se jim předtím dlouho nedařilo. To jsou pro mě takové malé střípky, které dokazují, že to, co mám ráda, může pozitivně působit na ostatní.
