„U nás to bylo jasné. Všechno jsme dělali spolu, takže první ryby jsme chytali vedle sebe na mlýnském náhonu Barbora ve Štěkni u Strakonic,“ vzpomíná David. Stejně to bylo i s první povolenkou – dvojčata si ji pořídila ve stejný den. „Dvakrát by na úřad nikdo nešel,“ směje se.
Ale kdo někdy neladil rybářské papíry na poslední chvíli? U Koloušků šli ještě dál. „Samozřejmě jsme si občas povolenky půjčili. Fotka seděla, tak co by byl za problém,“ přiznává David. Honza k tomu přihazuje bonusovou historku – když jednou potřeboval od Davida řidičák, jel si pro něj až na Lipno. „A zjistil, že i jeho řidičák byl propadlý.“
Společné výpravy k vodě patří k jejich životní rutině. Ta poslední vedla až do Finska. „Bylo to parádní dobrodružství a díky bráchovi jsem objevil tuhle rybářskou zemi zaslíbenou,“ říká David a dodává, že letos vyráží na sever znovu – tentokrát na víc než 20 dní, což je radostná zpráva hlavně pro jeho rodinu.
Candát nebo sumec?
Když dojde řeč na oblíbené ryby, dvojčata se liší. David je „štikař“ a na talíři preferuje candáta nebo pstruha. Honza zase miluje drsné souboje se sumci. „Na talíři si ale rybu nedám. Jednou mě po tuňákovi odvážela sanitka a od té doby si dávám pauzu,“ krčí rameny.
Bratrské špičkování nezná mezí. „Honza neumí vázat mušky. Vždycky byl hyperaktivní, a když nás to učil děda, po pěti minutách už obracel hrníčky, prohlížel knížky nebo poslouchal zvuky zvednutého telefonu,“ glosuje David. Naopak Honza uznává, že David je na techniku rybaření machr, ale sám má něco, co žádná technika nenahradí: „Já mám štěstí! Skoro vždycky se na mě usměje a já chytnu víc.“
Honza také vzpomíná na Davidovy začátky lovu štik ve Finsku. „Jednou měl záběr od obří štiky, ale držel prut v jedné ruce jako vlaštovku… samozřejmě mu utekla. Od té doby už ví, že to není feeder na cejny.“ Na druhou stranu oceňuje výdrž svého dvojčete. „Tam kde ostatní padají vyčerpáním, brácha se teprve rozehřívá. Umí být u vody klidně do úplného vyčerpání.“
Nos nahoře
Vzpomínají také na situace, kdy si je lidé pletli. „Před pár lety jsem byl jako vystavovatel v Praze na obřím rybářském veletrhu. Mezi rybáři je tam fantastická parta. Jenže za mnou pak pár lidí přišlo, proč jsem je den předtím nepozdravil a dělal, že je neznám. Někteří totiž nevěděli, že mám jednovaječné dvojče,“ vypráví David, který pak obíhal kamarády na veletrhu a vysvětloval, že ten, který se k nim nehlásil, byl Honza. „Asi den si o mně všichni mysleli, že mám nos nahoře. Pak se všichni smáli, když zjistili, že to byl Honza, se kterým se neznali.“
Na otázku, kdo je lepší rybář, přichází klasické bratrské popichování. „Já, pochopitelně,“ směje se David. „Já mám víc štěstí,“ opáčí Honza. Vzápětí se oba shodnou, že být dvojčetem je věčná rivalita – jeden druhého musí přechytat, přebít, a hlavně překvapit. A někdy to vezmou doslova: „Jednou, když jsme chytali v noci úhoře, nechal jsem Honzu samotného a schoval se. On pak zmatkoval a volal mě, zatímco já se královsky bavil,“ vypráví David. Honza na to nezapomíná a hned přihazuje další „veselost: „Jednou mě strčil v noci do vody a já šlapal dvě hodiny zpátky domů. To je dvojče – nejlepší kamarád i největší záškodník v jednom.“
Nová generace je strčí do kapsy
Ačkoli si bráchové rádi dělají naschvály, mají na sebe slabost. David se raduje, že Honzu baví rybařina s každým rokem víc, Honza zase obdivuje, jak David předává rybářskou vášeň dál: „Učí rybařit svého syna Jakuba a ten je rok od roku lepší. Věřím, že nová generace nás oba strčí do kapsy.“ Jedno je jisté: ať už na kapra, štiku, nebo sumce, bratři Kolouškovi dokazují, že rybaření není jen o úlovcích, ale hlavně o příbězích, přátelství a pořádné dávce smíchu u vody.
Třeba takové příběhy zažívají i někteří z vás? Proto vyzýváme rybářská dvojčata: Pošlete nám na e-mail dopisy@metro.cz svoji společnou fotku z ryb a můžete přidat i nějakou historku. Redakce deníku Metro pak ráda vaše příběhy zveřejní.
