Odchod z Primy ho nakopl. Honza Dědek promluvil o nové televizi i otcovství po padesátce

Jak zvládá skloubit otcovství s prací, proč do pořadu zásadně nezve politiky a co ho naučila Ostrava? S Honzou se známe dlouhá léta, a tak jsme tentokrát mohli některá témata otevřít trochu osobněji a bez zbytečných formalit.

Tvůj poslední rok a půl byl hodně turbulentní ve všech směrech. Překvapilo tě na tobě samém něco?
Asi chuť vstávat.

Docentí sága ještě nekončí. Po úspěchu třetí řady má příběh uzavřít čtyřka

Počkej, jako ráno k dítěti, nebo jak to myslíš?
Myslím tím vstávat po těch pádech. Mě ten pracovní restart vlastně strašně nakopl. Vážně. Člověk si po letech v jedné televizi při pohledu na kolegy tak nějak říkal, že by se v tom pohodlíčku mohl dočkat důchodu. Když jsou čísla sledovanosti dobrá a lidi rádi chodí, tak si říkáš, že to budeš dělat dvacet pětadvacet let a pak se, s nadsázkou řečeno, přesuneš rovnou na Olšanské hřbitovy. Všechno tebe i celý tým tak trochu ukolébá. A najednou zjistíš, že to nemusí trvat věčně, zpětně ale hodnotím nový start jako dobrý.

Narážím nejen na změnu pracovní, ale i na to, že ses loni na jaře stal otcem. Byla to kompletní proměna života za poslední dobu...
Po všech stránkách. Je možná náročnější řešit práci, když máš dítě a musíš myslet na to, z čeho ho a partnerku na mateřské uživíš a z čeho zaplatíš hypotéku, ale dítě je čistá radost.

Divadlo Metro je moderní scéna s bohatou divadelní historií.

Nastavily ti pracovní turbulence zrcadlo ohledně tvého okolí?
To nevím, ale bylo třeba zvláštní pozorovat, kolik hostů najednou „nemělo čas“ přijít ve chvíli, kdy se dozvěděli, že už nebudeme na velké komerční televizi. Někteří lidi mě najednou začali ignorovat. Ale zase na druhé straně byli lidi, kterým to bylo úplně jedno a řekli mi, že chodí za mnou, ne za televizní stanicí. Příkladem je Monika Absolonová, když jsem jí volal, že náš domluvený termín už nebude v původní televizi, řekla mi, že to vůbec neřeší, protože slíbila účast mně.

Zároveň ses kvůli rodičovství i odchodu z televize dostal mnohem víc do hledáčku médií. S tím přišla i větší pozornost veřejnosti. Čteš si komentáře na sociálních sítích nebo pod články?
Vůbec.

Lenny o nové desce, svobodě i hejtech: Odpověď si někdy napíšu, ale nikdy ji neodešlu

Fakt to vydržíš? Jít na sociální sítě a vůbec to nečíst?
Na Instagramu nečtu komentáře pod příspěvky. Čtu jen zprávy, které mi lidé pošlou přímo. Myslím, že mám kolem sebe dost lidí, kteří mi řeknou věci upřímně. Abych si četl výlevy od nějakého anonymního účtu XXR716, k tomu nemám důvod. Navíc, když mi někdo napíše, že jsem ko*ot, tak co s tím?

Asi je to i tím, že teď má každý pocit, že se může ke všemu vyjádřit.
A to je v pořádku. Já jsem zkoušel kopat do míče, nikdy mi to nešlo, a taky jsem se vyjádřil k tomu, jak hraje Bohemka. Všichni máme právo se vyjadřovat. Lidi si přečtou něco na Googlu a najednou vědí všechno i o operacích nebo o medicíně, můj kamarád lékař o tom často vypráví. Ale každý má právo se vyjádřit, nikdo nemá povinnost odpovídat.

Talkshow 7 pádů Honzy Dědka letos oslavila patnácté výročí.

A rodičovství? Tam jsou komentáře možná ještě ostřejší.
Když dáš na sociální sítě cokoli, co se týká dítěte, vždycky se najde procento lidí, kteří ti napíšou, že to děláš špatně, že to dítě zabiješ, protože se to přece dělá jinak.

Moje kamarádky totiž říkají, že komunita matek je velmi toxická. Jsou otcové pohodovější skupina?
Nevím, jestli pohodovější, ale nevzpomínám si, že by mi někdy něco napsal otec. Myslím si, že držíme víc při sobě. Tátové podle mě berou věci s větším klidem a s názorem, že odřená kolena k dětství prostě patří. Kdysi jsem dokonce četl, že otcové podvědomě připravují děti na to, že jednou vyletí z hnízda.

Strach z moře i dávné trauma. Veroniku Žilkovou naučil v Norsku rybařit syn Agáty Hanychové

Překvapilo mě ale, kolik lidí pořád komentuje i to, že ses stal otcem až po padesátce, neštve tě to?
Nikdo nešel v mých životních botách. Tohle nebylo plánované a nebylo to tak, že bych si řekl, že si počkám do padesáti, protože si chci udělat kariéru. Je to strašně intimní věc, když se někdo někoho ptá, proč ještě nemá dítě nebo proč ho měl tak pozdě. Člověk vůbec neví, jestli ten druhý nemá nějaké zdravotní problémy, proč mu to třeba z nějakého důvodu nejde nebo čím si prochází. Přijde mi zvláštní, že jsme se naučili nepoužívat body shaming a neříkat někomu, že je tlustý, ale pořád se úplně bez problémů ptáme: Ty nemáš děti? A proč nemáš děti? Kolikáté to je? V určitém věku přece musíš mít dvě až tři děti. A když je nemáš, je s tebou něco divně. Přitom nikdo neví, co za tím je.

Když tě pozoruju s malou, přijde mi, že máš otcovství tak nějak přirozeně v sobě. Nastudoval sis něco o výchově?
Moc ne. Naštěstí jsem včas slyšel od lidí, kteří si koupili hromadu knih o dětech či výchově a zkusili je přečíst, že žádná z nich nefunguje. Lidstvo je tady miliony let a ještě nikdo nepřišel na univerzální způsob, jak vychovávat dítě. Takže se to řeší metodou pokus omyl. (smích)

Talk show 7 pádů Honzy Dědka se natáčí v pražském Divadle Metro.

A snažíš se těch omylů udělat co nejmíň, že?
Ale stejně je napácháš. Myslím, že většina lidí se snaží vychovávat nejlíp, jak umí. Podle sebe a podle toho, jak je vychovali jejich rodiče. Buď mají pocit, že to dělali rodiče dobře, nebo naopak, a snaží se to dělat jinak. Ale ani to neznamená, že když to budeš dělat jinak, nebudeš to dělat špatně. Jednou tě stejně bude hodnotit tvoje dítě.

Lidé tě teď znají možná nejvíce jako moderátora, ale ty jsi původně hudební novinář, to už mnozí nevědí.
Nedivím se jim, čistě jenom hudbou jsem se zabýval v časopise Rock & Pop v 90. letech, pak jsem dělal rozhovory i psal o všem možném.

Vnímáš se tedy ještě jako hudební novinář?
Asi ze všeho nejvíc. Psaní o hudbě je moje srdeční záležitost. Například už 15 let pracuji na knize Příběhy českých písní. To je moje skutečné životní dílo. Bude to několikasvazkový komplet, který mapuje historii nejvýznamnějších českých písní od roku 1960 až po současnost. Od Semaforu přes Karla Gotta, Evu Pilarovou, Helenu Vondráčkovou, Václava Neckáře, Martu Kubišovou až po současné interprety, jako je Marek Ztracený.

Mimozemšťané, roboti a exekutoři. Klára Smolíková posílá Zemi do vesmírného průšvihu

Říká se ale, že lidi už moc nečtou. Pro koho tedy bude?
S nadsázkou říkám, že je to ideální dárek pro rodiče, kteří už nic nechtějí. Je to generace, která na této muzice vyrostla a hudba pro ni hodně znamenala. Objevují se tam příběhy vzniku skladeb, o kterých často nevěděli ani sami muzikanti v případech, kdy skladby přebírali ze zahraničí.

Vím, že o knížce mluvíš dlouho, ale kdy bude hotová?
Měla by vyjít na podzim příštího roku. Nejnáročnější na tom všem je sehnat autorská práva k historickým fotografiím, to je mravenčí práce a to dělám právě teď. Podařilo se mi získat naprosto unikátní snímky a výsledek bude stát za to.

Talk show 7 pádů Honzy Dědka přináší již od roku 2011 více než dvě hodiny zábavy, spontánního humoru a poutavých rozhovorů.

Když se ale vrátíme k Honzovi Dědkovi moderátorovi, na televizní obrazovky ses vrátil v září, ale natáčení v novém prostoru i s novou scénou proběhlo už v červenci. Jak se v tom cítíš?
Je to teď celé mnohem útulnější. Švandovo divadlo bylo skvělé, a to v mnoha ohledech, ale popravdě – scéna na mě byla moc veliká, stůl daleko od hostů i publika… Teď jsme si v divadle Metro s hosty blízko, máme pod sebou koberec, celé je to komornější a hřejivější, jako v obýváku. Je to pro mě takový návrat ke kořenům, k atmosféře Malostranské besedy. Má to samozřejmě i svá úskalí, že tam třeba nemůžeme mít velké kapely…

… přitom na hudební čísla si diváci u 7 pádů hodně zvykli...
Na druhou stranu, málokteré velké jméno nám po těch letech chybí. Lucie u nás hrála s více než dvacetičlenným orchestrem, vystoupily u nás mraky skvělých kapel v plné palbě. Myslím si, že tenhle rozměr už máme do určité míry vystřílený a nový komorní prostor si žádá jiný přístup.

Nahá Sydney Sweeney pobouřila sportovkyně. Proti reklamě se ozvaly i české reprezentantky

Po odchodu z Primy jste nakonec zakotvili na Televizi Seznam. Proč právě tam?
Řešili jsme placené platformy a do toho se ozvala Televize Seznam a řekla: Víme, kdo jsou vaši diváci, a ti jsou na naší televizi. Myslím, že náš pořad se nedá omladit, jak jsem mnohdy slýchal, že je potřeba, tím, že si budu zvát mladé. Dělám to, jsou příjemným zpestřením a zajímavou ingrediencí, ale základ dramaturgie je jiný. Mladá generace si rozhovory pouští na internetu, nezasednou kvůli tomu k televizi. Naopak si myslím, že bychom tím riskovali, že přijdeme o své stávající diváky, protože ti vyrostli na pořadech, které Televize Seznam nabízí, jako jsou seriál Chlapci a chlapi či Plechová kavalerie a podobné.

Protože lidi vědí, že se známe, často se mě ptají, kdo ti vybírá hosty. A já odpovídám, že si je vybíráš ty sám, a oni bývají překvapení.
Jsem novinář od svých devatenácti let a z tištěných médií jsem zvyklý, že redaktor nosí témata na poradu a přesvědčuje šéfredaktora, že jeho nápad je zajímavý. Vůbec si nedovedu představit, že by mi někdo určoval, koho si mám pozvat. Přijímám tipy od kohokoli, ale konečné rozhodnutí musí být moje. Já sám musím být přesvědčený, že mě bude bavit toho člověka půl hodiny zpovídat. Když o tom nejsem přesvědčený já, nepřesvědčím o tom ani diváky.

Kapela Leccos

Ve tvém pořadu odmítáš politiky, ačkoli jich pár v minulosti bylo. Proč, když spousta z nich má zajímavé mimopolitické koníčky?
Protože jsem se přesvědčil, že neumějí být apolitičtí, jakmile se rozsvítí kamery. Jak například říká i Michael Žantovský o Václavu Klausovi: „V soukromí je to vtipný a zábavný společník, ale jakmile se objeví třetí osoba nebo média, okamžitě přepne do politického režimu a začne vážně pronášet poučky.“ Politici vidí kamery či publikum a automaticky to berou jako předvolební kampaň. A hlavně si myslím, že náš pořad by měl být pro diváky takovou nepolitickou oázou. Lidé se na nás dívají i proto, že tam politiku, která je v současnosti snad všudypřítomná, jednoduše nenajdou.

Bavili jsme se o tom, jak patnáct let chystáš knihu a že lidi často překvapí, že si hosty vybíráš sám. Zároveň jsi letos v květnu oslavil speciálním dílem patnáct let 7 pádů, což taky mnohé překvapilo, že se vysílají tak dlouho. Oslava to byla vskutku řekněme netradiční…
Byl to takový humoristický večer. Jiřímu Krhutovi se podařilo přemluvit Marii Rottrovou, aby zazpívala písničku, kterou pro ni napsal, vystoupila se Štěpánem Kozubem. Proběhl fotbalový battle Tomase Seana Pšeničky s Františkem Prachařem, tedy mezi Spartou a Slavií... Myslím, že se tam povedly unikátní věci.

Ed Sheeran se rozplakal na pódiu. Promluvil o Gaze i skandálu kolem Macklemora

Trochu to ale vypadalo jako ostravský speciál – Krhut, Kozub, Marie Rottrová, Robin Ferro…
Klidně může být. Ostrava je pro mě extrémně upřímná, jezdím tam rád. V současné přehnané korektnosti, kdy všichni kolem sebe našlapujeme po špičkách, ti v Ostravě natvrdo řeknou, jak to leží a běží. Je to pořád region razovitý, s ničím se moc nemazlí. Je to nezamindrákované město, mají svou vlastní kulturu, skvělé divadlo – Divadlo Mír je neuvěřitelný úkaz, Bezruči jsou vynikající, muzikálová scéna skvělá a mají nejlepší festival v této zemi. Z černého města se stalo živé centrum. Je to takové tvrdě vychované dítě, které se o sebe umí postarat.

A taky mají fotbalový Baník, ale ty jsi skalní příznivec pražské Bohemky.
I Baník mám rád, protože ho Bohemka většinou poráží! (smích)

Chodíš pořád do Ďolíčku? Najdou tě fanoušci v bohemáckém kotli?
V kotli už ne, na to jsem starý pán. Tam jsem chodíval dřív. Poprvé jsem byl na Bohemce v srpnu 1983, když porazila Slavii 5:0. To byla nádhera. Tehdy dával Chaloupka hattrick a zpravodaj Klokan stál možná korunu. Ďolíček je stadion, který je nesmyslně prťavý, zaklíněný mezi silnicí, kolejemi, Botičem a Sokolem, ale má neskutečnou, rodinnou atmosféru.

Talkshow 7 pádů Honzy Dědka oslavila patnácté výročí. Popřát dorazili Jiří Krhut, Marie Rottrová a Štěpán Kozub.

Fotbal je jeden tvůj koníček a další aktivní hudba a hra na kytaru. Loni jsi se svou kapelou Leccos vydal klip a novou písničku. Ale pak už nic…
Teď kapela trošku pospává, protože dítě je vzhůru! (smích) Chtěli bychom pokračovat, ale je to teď trochu náročné. Písničky však pořád vznikají a v nejbližší době do toho zase šlápneme. Mít muziku jako koníčka je skvělé a rozhodně se jí nechci vzdát.