Ta má jednak svou soukromou praxi, ale i na Klinice duševního zdraví ET Mentis vede svůj program Podpůrně efektivní střízlivosti (P.E.S.), postavený na ambulantní formě, individualitě a respektu k životní realitě klientů.
Vaši klienti často řeší závislost skrytě. Před rodinou, kolegy, okolím. Proč je anonymita tak zásadní téma?
Ve chvíli, kdy si člověk začne uvědomovat, že se v nějakém chování cyklí a nemá ho úplně pod kontrolou, nastupuje stud. A ten je strašně silný. Závislost má obrovský dopad na rodinu i okolí, ale zároveň je to téma, za které se lidé stydí. Mají pocit selhání, slabosti, morálního pochybení. A tak hledají prostor, kde nebudou souzeni, kde mohou být přijati takoví, jací jsou, a kde se dá bezpečně problém řešit. A to se musí dělat postupně, mít na to čas, jít postupně pod povrch.
To zní jako práce, která nemůže být univerzální.
Přesně tak. Každý člověk do závislostního chování vstupuje za jiných okolností, s jinou výbavou, s jinými možnostmi. Proto to musí být extrémně individualizované. Já se v adiktologii pohybuju přes třicet let a zažila jsem ještě dobu, kdy byl závislý člověk vnímaný jako morálně zkažený, slabý, odsouzeníhodný. Zavřel se do léčebny, opravil se a měl se vrátit jako nový. Tenhle model nikdy pořádně nefungoval.
Marta Tara Šturm
Co vám na něm vadilo nejvíc?
Že nerespektoval realitu života. Dělala jsem dlouho v terapeutické komunitě, učili se u nás odborníci z celé republiky, ale už tam jsem viděla, že některým lidem chybí rychlost, flexibilita, možnost zůstat ve svém světě. Jsou to často velmi výkonní, úspěšní lidé, kteří nemají čas se zdržovat léčbou. Jenže změna se v běhu udělat nedá, musíte se zastavit. A já jsem hledala způsob, jak to udělat tak, aby to bylo možné, ale ne destruktivní.
Z toho vznikl program P.E.S.?
Postupně jsem poskládala různé adiktologické přístupy, psychoterapeutické metody, pracuji gestaltově, tedy hodně v přítomném okamžiku, s tělem, s uvědoměním. Nejsem zastáncem zázračných návodů na život. Program je nastavený na konkrétního člověka v konkrétní fázi. Pět týdnů není léčba na celý život, je to začátek. A když se ještě vrátím k té anonymitě, ne každý si může dovolit, aby to okolí vědělo, že má nějaký problém. Standardní pobytové programy s tímhle nepočítají. U nás mohou lidé pokračovat v práci, starat se o děti, fungovat a zároveň na sobě pracovat. Někdo chodí ráno, někdo odpoledne. Učím je normalitě a tomu, že péče o sebe je důležitá. Navíc můj program navštěvují i lidé, kteří mají třeba pouze počínající problémy, tudíž ústavní léčba pro ně ani není vhodná.
Pro koho tedy vlastně je?
Pro lidi, kteří cítí, že se v něčem točí. Že používají alkohol, léky nebo jiné úlevové mechanismy způsobem, který už jim neslouží. A zároveň nechtějí nebo nemohou odejít ze svého života. Pro ty, kteří chtějí pracovat vztahově, individuálně a jsou ochotni se na sebe podívat.
Pracujete s malými skupinami. Proč je pro vás intimita tak důležitá?
Protože bezpečí nevzniká ve velkém počtu. Pracuji se skupinami o čtyřech až šesti lidech, maximálně osmi. Víc už je podle mě neudržitelné, pokud chcete jít do hloubky. Lidé potřebují prostor, aby se otevřeli, aby si dovolili být zranitelní. A to se neděje, když máte pocit, že jste „na pódiu“.
Vypravíte se i vy za nočními opeřenci a královnami noci? Nevšední zážitek započne už 3. února |
Jak ty skupiny skládáte?
Někdy se sejde čistě ženská skupina, výjimečně čistě mužská, většinou je to mix. To, co se mi osvědčilo, je, že všichni účastníci už byli předtím u mě v individuální péči. Program vznikl z potřeby, kdy jsme se někde cyklili, vraceli do starých mechanismů a bylo jasné, že je potřeba přidat sílu skupiny. To, že tam někdo jiný prožívá něco podobného, i když za jiných okolností, má obrovský léčivý efekt.
Skupina ale není kolektivní řešení, že?
Ne. Co funguje jednomu, nemusí fungovat druhému. Skupina má podpůrnou funkci, zrcadlí, inspiruje, ale nenahrazuje individuální cestu. Každý má jinou rychlost, jinou míru odvahy, jinou kapacitu ke změně.
Jak vypadá běžný týden?
Je to kombinace skupinové práce a individuálních sezení. Nechtěla jsem klasický stacionář od rána do večera, protože to už lidem rozbíjí život. Máme ranní i odpolední běhy, tříhodinové bloky, jeden delší den v týdnu. Středa je volná, aby mohlo uzrát vše, co se otevřelo. Ve čtvrtek jsou individuální sezení, od třetího týdne spíš koučovací, zaměřené na konkrétní kroky. V pátek se připravujeme na víkend, to je strašně důležité.
Proč právě víkend?
Protože víkend je pro spoustu lidí rizikový. Mění se režim, přichází prázdný prostor, tlak rodiny, společenské události, očekávání. Učíme se, jak ten volný čas neztratit, ale získat. Jak ho naplnit vlastními potřebami, ne jen povinnostmi. Hodně lidí má extrémně náročné požadavky sami na sebe. A ty jsou někdy horší než tlak okolí.
Ambulantní forma ale znamená, že se klienti vracejí do prostředí, kde závislost vznikala. To musí být psychicky náročné.
Je. A vyžaduje to velkou podporu. V každém běhu máme společnou chatovací podpůrnou skupinu, kde jsme v kontaktu, ale v krizových situacích jsem dostupná i já soukromě. Závislost někdy vyžaduje okamžitou reakci. Samozřejmě mám hranice, ale jsem tam. A moji klienti to vědí.
Rozpoutal Andrej Babiš glóbusovou mánii? Zájem o tento typ zboží v Česku prudce roste |
To je poměrně netypické nastavení.
Ano. V adiktologii se často pracuje s velmi pevnými hranicemi, což chápu. Ale já jsem vztahový typ. Mně na těch lidech upřímně záleží. Nehraju si na neutrální objekt. Jsem součást jejich systému, a to je něco, co ten program odlišuje.
Jak pracujete s medikací?
Velmi často je součástí problému. Lidé mají léky na spaní, na úzkosti, někdy deset let bez přehodnocení. To je obrovské téma. Nehodnotím, neberu léky, to není moje kompetence. Vždy odkazuji na lékaře. Ale otevíráme otázku: Je ta medikace pořád adekvátní? Odpovídá současnému stavu? Protože když někdo chronicky nespí, je v úzkosti, je vyčerpaný, velmi snadno sáhne po alkoholu jako pomoci. A už jsme v cyklu.
Takže nejde jen o alkohol samotný.
Nikdy. Alkohol je často až sekundární. Přichází, když se v životě něco děje. Když něco bolí, chybí, tlačí. A lidé se potřebují naučit rozpoznat, co přesně ho spouští. V jakých situacích, s jakými lidmi, v jakém vnitřním stavu po něm sáhnou. Neříkám, že se musí všeho vzdát. Říkám, že si potřebují přerovnat vztah k těm látkám a k úlevovým mechanismům.
Jak důležitou roli hrají partneři a rodina?
Obrovskou. Závislost nikdy není izolovaný problém jednoho člověka. Vždycky to stahuje celý systém – partnera, děti, rodiče. A ti lidé okolo jsou často vyčerpaní, zranění, zklamaní. Mají za sebou roky nejistoty, lhaní, slibů, které nevyšly. A najednou mají zase být podpůrní, ale nejde to bez práce s nimi.
Takže pracujete i s nimi?
Je to v nabídce a je to velmi žádoucí. Ale není to povinné. Někteří klienti si nepřejí, aby to okolí vědělo, jiní si to ještě netroufnou otevřít. Když to jde, je důležité, aby blízcí pochopili, že to je proces, který nebude lineární. Že přijdou výkyvy nálad, nejistoty, návraty strachů. A že to není zlomyslnost, ale součást změny.
V rozhovorech mluvíte také o spoluzávislosti nejbližšího okolí, co je tím myšleno?
Často se ukáže, že například partner byl dlouho v roli zachránce. A to není kritika, to je pochopení. Když někoho milujete, chcete pomoci. Jenže v závislosti klasická pomoc nefunguje. Chlácholení, omlouvání, krytí – to závislost jen prodlužuje. Takže pracujeme i s tím, jak nastavit vlídné, ale pevné hranice. Co ještě je podpora a co už je spoluúčast na problému.
Jak pracujete s motivací?
Motivace nevzniká čekáním. Vzniká z akce. Malé kroky, drobné změny. A najednou zjistíte, že se cítíte líp, a to vás motivuje dál. Velké revoluce lidi děsí. Když jim řeknete: Musíš změnit práci, rozvést se, přestěhovat se… Tak se stáhnou. Já hledám s lidmi možnosti, co teď, v téhle fázi, dokážou. A to stačí. Jistá rutina, pravidelnost, drobnosti. To, že si ráno všimnu, jak si čistím zuby, že se nadechnu, že si dám něco, co mám ráda. Tělo potřebuje signál: někdo se o mě stará. Když se o sebe začnete starat, máte větší kapacitu zvládat tlak.
Často jsem slyšela pojem „abstinující alkoholik“. Opravdu to tak je?
Absolutně nemám ráda toto nálepkování. To, že si člověk prošel v určitém čase těžším obdobím, neznamená, že se to s ním má táhnout do konce života. Navíc ne každý musí být absolutní abstinent. Pro někoho je to nutné, pro jiného je možné přenastavit vztah k alkoholu. Abstinence je zákaz – Nesmíš! Odepíráš si. Střízlivost je přínos, dává mi větší klid, jasnost a energii, to je jiný vnitřní postoj. Není to popularizace pití, je to respekt k individualitě.
Jak je to s čekacími lhůtami?
To byl jeden z důvodů, proč program vznikl. Když se člověk rozhodne něco dělat a slyší „za půl roku“, motivace se rozpadá. U nás je dostupnost v řádu dnů, maximálně týdnů. Program může fungovat i jako mezistupeň, někdo zjistí, že pobytovou léčbu nepotřebuje, jiný se na ni připraví.
GTA 6 se vrací. Proč je Grand Theft Auto VI nejočekávanější hrou desetiletí |
A finanční dostupnost?
Nechtěla jsem, aby to byla luxusní záležitost, vždy mi záleží na dostupnosti mé péče. Zároveň ale vím, že zaplacené péče si lidé víc váží. Plnohodnotný pětitýdenní program v rozsahu 70 hodin, což je týdně přibližně 14 hodin intenzivní psychoterapie, je za 96 tisíc korun. Zároveň je možné si domluvit i rozložení platby, nechci, aby se někdo cítil ponížený.
Co byste chtěla, aby si lidé odnesli?
Že nejsou pokažení, slabí či ztracení. Že to, co prožívají, má smysl a souvislosti. A že se dá žít jinak – ne dokonale, ale opravdově. Nechci z nich dělat doživotní pacienty. Chci z nich mít lidi se zkušeností. Chtěla bych hlavně, aby si z programu odnesli, že to není trest, ale návrat k sobě.
