Blatného křehkou duši narušily útrapy německé okupace a poté, co emigroval v roce 1948 před bolševickým režimem, již pro něj nebyla cesta zpět. Zmocnila se ho schizofrenie, půlku života tak strávil po britských sanatoriích. I tam ale tvořil ohromující i ochromující poezii.
Sbohem, soudruzi
Na Ivana Blatného, jenž se narodil před 105 lety, 20. prosince 1919, zaútočily psychické ataky poprvé v roce 1941 poté, co jeho přítel, básník Jiří Orten, zahynul pod koly německé sanitky. Kolaps se zopakoval i o dva roky později, kdy se údajně chtěl vyhnout totálnímu nasazení.
Po zmíněné emigraci krátce po bolševickém puči v únoru 1948 byl potřetí hospitalizován již v říjnu tohoto roku.
Natrvalo se „zabydlel“ v sanatoriu pro choromyslné v 50. letech nejprve v Essexu a posléze Ipswichi s diagnózou paranoidní schizofrenie. Ta se vyznačovala zejména tím, že trpěl stihomamem – domníval se, že je pronásledován agenty KGB. „Z pomyšlení, že by mě mohli komunisté unést, se mi stala fixní idea a měl jsem šílený strach. Ten přestal, teprve když jsem si našel útočiště v ústavu,“ uvedl Blatný v roce 1981, kdy jej v sanatoriu navštívil redaktor západoněmeckého týdeníku Stern. V rozhovoru churavý muž opakovaně připomněl svůj velký a životní předěl v roce 1948. Blatný, velmi uznávaný básník, který měl na svém kontě šest knih (z toho dvě pro děti), a člen KSČ byl koncem března 1948 vyslán do Londýna na pozvání Britské rady. Hned následující den ale vydal v BBC prohlášení o nesvobodě v Československu, oznámil, že se již nevrátí, a poštou vrátil průkazy člena KSČ a Syndikátu českých spisovatelů.
Vzápětí byl zbaven veškerých občanských práv a majetku, označen za zrádce a stal se zakázaným básníkem. V československém tisku jej odsoudili i jeho tehdejší přátelé (někteří z nich též později emigrovali), například Jindřich Chalupecký, Josef Kainar (“Teď bude přinucen, Ivánek, za libru / psát a psát zprávičky všech různých kalibrů“), Kamil Bednář, Josef Hiršal, Jiří Kolář či jeho dlouholetý přítel Vítězslav Nezval (“Jak málo měl jsi rád náš lid! / Ty zradils jej, my nezradíme!“). Českoslovenští spisovatelé vydali prohlášení, že „navždy zemřel pro českou literaturu“, a odsoudili jeho „bezcharakternost, podlost a licoměrnost“.
Čilý kontakt se Škvoreckým
Během svého britského exilu Blatný – pokud mu to zdraví dovolilo – spolupracoval s BBC a Svobodnou Evropou, postupně ale přestával psát poezii. V roce 1953 dokonce oznámil Československý rozhlas, že Ivan Blatný v Anglii zemřel. Od roku 1954 žil v různých ústavech, v roce 1969 jej v Ipswichi navštívil nejprve bratranec Jan Šmarda a později i básník Vladimír Bařina. Obě návštěvy přispěly k tomu, že Blatný začal opět poezii psát.
V roce 1977 Blatného poprvé navštívila sestra Frances Meachamová, která zajišťovala jeho kontakty s emigranty, zvláště s Josefem Škvoreckým, kterému do Toronta poslala Blatného rukopisy. Zde vyšla v roce 1979 péčí básníka Antonína Brouska Blatného sbírka Stará bydliště, která je vnímána jako básníkovo znovuzrození. V roce 1987 vyšla i jeho další sbírka Pomocná škola Bixley.
Opět s rodiči
V březnu 1990 pozdravil Blatný lístkem prezidenta Václava Havla při jeho oficiální návštěvě v Británii. Sdělil mu, že do vlasti se již nevrátí. Ivan Blatný zemřel 5. srpna 1990 ve všeobecné nemocnici v Colchestru na „chronickou obstrukční chorobu dýchacích cest, provázenou zápalem plic“. V roce 1991 byl básníkův popel převezen do Brna a zde byl 2. května 1991 uložen do společného hrobu s rodiči.
Nesmrtelné verše
Životní úděl Blatného se stal v roce 2014 námětem biografického románu Básník, za který jeho autor Martin Reiner získal ocenění Magnesia Litera. V roce 2017 vyšel soubor jeho veršů z pozůstalosti z let 1982–1990 pod názvem Jde pražské dítě domů z bia...
Před pěti lety vyšly Blatného první čtyři sbírky (Paní Jitřenka, Melancholické procházky, Tento večer a Hledání přítomného času) pod souhrnným názvem Čtyři knihy. Připravily je brněnské nakladatelské domy Host a Druhé město.
