Když Honza Hubka mluví o rybařině, je to, jako by se otvíral jiný svět. Svět ticha, ranních mlh, světla odrážejícího se od hladiny a chvil absolutní soustředěnosti. „Kdybych se měl definovat jedním slovem, bylo by to prostě rybář,“ říká s tím zvláštním klidem, který v člověku zůstane, když se naučí poslouchat vodu. Rybařina pro něj není volnočasová aktivita, ale základní životní rytmus. „Neumím si představit, že bych nebyl u vody. Byl by to hrozně smutný život,“ zamýšlí se.
Jeho rybářský příběh se dlouhé roky točil především kolem kaprů. Byl mezi těmi, kteří dokázali přijet k přehradě na několik dní nebo týdnů a čekat na rybu, kterou jiní ani neviděli. Právě tahle dřina ho formovala – naučila ho trpělivosti, schopnosti vnímat podmínky, potravu, teplotu, krajinu. Jenže tak jako dozrává rybář, mění se i jeho touha. Kapr, dlouho král českých vod, u Honzy ustoupil jinému predátorovi – okounovi.
Okoun je životní rybou Honzy Hubky, také takové kusy umí ulovit.
„Velký okoun je pro mě absolutní vrchol. Je nádherný, dravý, silný. Padesáticentimetrový okoun je podle mě úplně jiná liga,“ přibližuje Hubka. Je fascinovaný nejen jeho vzhledem, ale i charakterem. Na rozdíl od kapra není tolik o strategii a trpělivosti, ale o přemýšlení v přítomném okamžiku. Okoun se musí najít, pochopit, co dělá, jak loví, jak reaguje na potravu. „Je to ryba, která tě donutí být lepší. Opravdu lepší,“ dodává.
Slapy: voda, co nikdy nespí
Honza nedá na Slapy dopustit. Ne snad proto, že by tam byly největší ryby, ale proto, že je to živá voda – doslova. „Slapy mají všechno. Hlubiny, mělčiny, skály, zátoky, proudy, stojáky. A hlavně mají ryby,“ přibližuje rybář. Okouni tam podle něj drží stabilní populaci. „Najdeš tam standardní ryby okolo pětatřiceti centimetrů skoro celoročně. A když víš, kde hledat, narazíš i na opravdu velké kusy,“ shrnuje a dodává, že atmosféru lovu umí popsat tak, že ji člověk cítí na kůži. „Stojíš za rozednění, všude je mlha, která se líně převaluje z jedné strany zátoky na druhou. Slyšíš jen mlasknutí na hladině – okouni loví rybičky. Zálov za zálovem. Je to chaos, ale nádherný chaos. Nevíš, kam nahodit jako první,“ říká.
V takových chvílích fungují hladinové nástrahy – poppery, prop baits, malé woblery. Když zálovy ustávají, přichází na řadu rotačky, plandavky nebo twitch wobblery. „Twitchování je v současnosti extrémně účinné. Vedeš wobler nepravidelně, jako zraněnou rybku. A když se okoun rozhodne, tak to není záběr – to je výbuch,“ nabádá Hubka.
Vydejte se na ryby vlakem. Nebojte se Berounky, je to revír s 18 kilometry |
A pak jsou tu dny, kdy je hladina prázdná a dravci stojí hluboko. „To jsou chvíle na tail spinery, na gumy, někdy na dropshot nebo carolinu. Kdo se naučí tyhle techniky, má vyhráno,“ radí.
Vltava? Pod hladinou je úplně jiný svět
Prahu zná Honza jako člověk, který v ní nejen žil, ale i pracoval – jeho první zaměstnání byly smíchovské rybářské potřeby. „Byla to skvělá doba. Učil jsem se od starších rybářů, poslouchal historky, řešil vybavení. Byla to škola života.“ Přesto přiznává, že přímých zkušeností s dravci na Vltavě nemá tolik, jak by si přál. O to víc ale spoléhá na vyprávění kamarádů, kteří na řece tráví doslova stovky hodin ročně. „Vltava má obrovský potenciál. Nevidíš to, protože stojíš na náplavce a kolem plují lodě, ale pod hladinou je úplně jiný svět,“ glosuje rybář.
Hubka to s dravci opravdu umí. Ulovil například tuto luxusní štiku.
Podle mostních pilířů se drží skutečně velké štiky. „Některé ryby jsem viděl na fotkách opakovaně. Vrací se tam, drží se konkrétních míst. Je fascinující, že přímo v centru Prahy žijí metrové štiky,“ přibližuje.
Candátů je podle zkušených lovců také dost, jen je potřeba přesně vědět, kdy přichází jejich krátká aktivita. A pak je tu ještě jedna část příběhu: zima. „Vltava drží teplotu díky vodě z přehrad. To znamená, že i v lednu můžeš chytat kapry. A skutečně aktivně!“ říká nadšeně.
Orlík jako kulisy pro TV Fish Masters
Když Honza mluví o Orlíku, změní se jeho hlas. Je tam větší úcta, trocha nostalgie, ale i radost. „Orlík je moje srdcovka. Měl jsem tam hausbót, žil jsem na něm celé léto, někdy i déle. Když večer utichly lodě, vzniklo ticho, které nikde jinde nezažiješ,“ vzpomíná Hubka.
Berounka aneb pohodové rybaření na dosah Prahy. Klidná voda, živý revír a únik od městského shonu |
Orlík ho naučil trpělivosti i pokoře. Desítky nocí bez záběru, průtrže mračen, ledový vítr v říjnu nebo první sníh v listopadu – to všechno k němu patřilo. „Ale pak přijde záběr a ty víš, proč tady jsi,“ dodává.
Nedávno se na Orlík vrátil při natáčení TV Fish Masters, soutěže českých kaprařských legend. Po delší době šel cíleně po kaprech. „Měl jsem sto hodin jen pro ryby. Pršelo, sněžilo, mrzlo… ale bylo to nádherné. Jsi tam skoro sám, kolem tebe skály, tma, jen občas světlo zdálky. To je rybařina v nejčistší podobě,“ doplňuje.
Vánoce bez kapra z vlastní výpravy
Přestože by se nabízelo, že domů nosí rybu vlastní rukou, není to tak. „Všechny ryby pouštím. Kapra si nepřinesu. Doma ho stejně moc nejedí. Takže jsme jako každá rodina – kapra koupíme,“ říká s úsměvem.
A u štědrovečerní tabule má jasno. „Já to mám jednoduché. Řízek a vinná klobása,“ směje se.
Honza Hubka je rybář, který nepotřebuje trofejní fotku, aby věděl, proč chodí k vodě. Stačí mu ráno, mlha, dvě tři hodiny ticha. Rybařina není jeho únik od reality – je to jeho způsob, jak svět opravdu vidět.
A ať už ho potkáte na Slapech, na Orlíku, nebo v centru Prahy, vždy pochopíte, že voda je jeho domov a ryby jsou příběhy, které nikdy nekončí.
Pošlete nám svůj vánoční recept!
|
