Překvapilo vás letos něco v odpovědích respondentů, když jste před volbami zjišťovali jejich preference?
Co se posledních voleb týká, tak krajské a senátní jsou stále řazené k volbám takzvaně druhého řádu. To znamená spíše nižší účast, lidé často nemají povědomí, co kraj spravuje či naplňuje, kdo jsou zástupci kraje. Když už vědí, kdo je jejich hejtman, neznají pak zbytek rady a zastupitele. Někdy dokonce lidé ani nevědí, kde jsou hranice jejich kraje. Někdy jen tuší, co do daného kraje vlastně patří.
Vyplývá z průzkumů, že lidé v posledních letech často volí, aby někdo zvolen nebyl, než aby zvolen byl? Při povodních znělo, že k volbám dorazí „protestní“ voliči.
Krajské volby naplnily protestní princip jen částečně, i když hnutí ANO na tom docela úspěšně založilo svou taktiku. Volbu proti něčemu sledujeme spíše v senátních a prezidentských volbách, kdy je v druhém kole polarizovaná volba: buď, anebo. Když bojovali o funkci Jiří Drahoš a Miloš Zeman, ptali jsme se, zda volí kandidáta pro jeho kladné vlastnosti, nebo volí, aby nebyl zvolen jeho soupeř. U obou to vyšlo zhruba padesát na padesát. Půlka volila pro kvality, druhá půlka pak, aby nebyl zvolen ten druhý. Například i letos u senátních voleb mohla být protestní volba významným faktorem, zvlášť když proti sobě stál vládní a protivládní kandidát.
Volit osobnost nebo stranu pro jejich kvality nebo proto, že jim fandím, a ne proto, že někoho nechci, to platilo možná ještě v devadesátých letech. Mýlím se?
Přerodem byla do jisté míry opoziční smlouva. Do té doby to byla nalevo ČSSD, dnes Socdem, a pravice reprezentovaná nejvíce ODS. Uzavřením opoziční smlouvy, paradoxně kvůli vzniku stabilního politického prostředí, se tyto hranice mezi pravicí a levicí začaly rozmazávat. Vidíme lehké rozčarování a nedůvěru v politickou reprezentaci obecně. Už je to téměř třicet let. Je to do jisté míry přiživované. Lidé se v průzkumech zmiňují o tom, aby byla kampaň vedená spíše pozitivně, rádi by od politiků slyšeli vize a konkrétní návrhy řešení problémů. Nakonec ale často ve vrcholné fázi kampaní vidíme spíše negace a také marketéři politických stran na emoce hrají, protože jsou v konečném důsledku mnohdy rozhodující.
Jsou tedy lidé schopní ještě rozlišovat, kdo je pravice a kdo levice? Ptáte se jich?
Ptáme se na to stále. Vysvětlování rozdílů v chování dle pravolevé orientace se ale nyní používá méně než třeba před deseti či dvaceti lety. V současnosti se můžeme zajímat spíše o to, kdo je liberálnější a kdo konzervativnější. A kde jsou ty hranice. Zajímavé je, že někdy před dvaceti lety deklarované rozdělení voličů znamenalo, že přibližně čtvrtina byla vpravo, polovina na středu a čtvrtina nalevo. Nyní vidíme, že to ze středu směřuje více doleva a od pravice zase ke středu. Vidíme, že vlivem epidemické a energetické krize a války na Ukrajině reálně někteří trochu zchudli a částečný posun doleva je možným vysvětlením.
Deklarují voliči víc než kdysi, aby se o ně stát postaral? Místo toho, aby se postarali oni? Třeba v covidu se rozdávalo všechno. Peníze, roušky...
Zjednodušeně řečeno ano, ale stále jen u části společnosti, která se dá definovat jako více státu, více starání. Když se ale detailněji bavíme s lidmi, kteří se řadí spíše k pravici, v leckterých názorech směřují více doleva. To může být dáno jak minulostí před rokem 1989, tak intenzivnějším sociálním cítěním. Pravicový pohled na svět byl v devadesátých letech sexy, reprezentoval ho především Václav Klaus a tehdejší ODS. Realita je ale zdá se taková, že těch ryze pravicově smýšlejících v české společnosti zase tak mnoho není.
Mění se metody průzkumů i proto, že jsou sociální sítě a vůbec rozmanitější zdroje informací tvořících politické preference?
Řekl bych, že se volební průzkumy neustále zpřesňují. Dokážeme poměrně přesně zachytit volební účast. Mnohdy je samozřejmě problém odhadnout konečné výsledky. Roli hrají především tři faktory. První – jaká bude volební účast, kdy je důležité odhadnout, kdo opravdu půjde volit a kdo spíše ne, rozumějme, jaké sociální skupiny. Druhý – doba dotazování. Ještě týden před volbami je pětina až čtvrtina nerozhodnutých. Mají třeba více možných voleb, a v některých případech se rozhodují až u volební urny. Třetí – tím je metodika dotazování. Nejčastěji se používají tři. On-line, osobní a telefonické dotazování. Úkolem výzkumných agentur je zvolit vhodně poměr těchto dotazovacích metod tak, aby nechyběly různé sociální a věkové skupiny. Například mladé zachytíte lépe on-line, seniory na telefonu a pak jsou i obtížněji zastižitelné skupiny, například podnikatelé. Ty je někdy dobré navštívit i osobně.
Nabízí internet a digitalizace vůbec větší pokrytí respondentů?
Ano, v současnosti je on-line přes 85 procent české populace a i rozšíření sociálních sítí tomu jde naproti. Je ale důležité, jaká je ochota lidí odpovídat, podělit se o své názory na svět kolem nás. Roli také hraje, jak dlouho se ptáte. Deset až patnáct minut někde na ulici či telefonu je snesitelných. Delší rozhovory je lepší realizovat on-line či osobně v domácnostech po předchozí domluvě.
Hraje roli třeba i denní čas? A místo, kam vyrazíte vyptávat se.
Ráno a dopoledne špatně zastihneme ty ekonomicky aktivní. Za těmi je nejlepší zajít, nebo jim volat odpoledne či večer. Ekonomicky neaktivní lze zastihnout dopoledne i odpoledne. Při osobním dotazování je to dle dotazovací situace či domluvy.
Co ulice? Kde najít například v Praze nejoptimálnější věkovou a sociální skladbu dotazovaných?
To je vlastně čtvrtý aspekt, důležitější než velikost vzorku. Mimochodem, za českou populaci už je dostatečně statisticky vypovídající tisíc respondentů, ale důležitá jsou právě kritéria jejich výběru. Nedá se ale říct, že Praha je ideální místo. Tazatelé vždy musí do více městských částí, do centra, do okrajových sídlišť. Mít poměr mužů a žen, věkových a vzdělanostních kategorií, ideálně i socioekonomických tříd, stejný, jako je tomu v dané populaci.
Vybavíte si z minulosti nějaký překvapivý neodhad?
Za STEM/MARK mohu říci, že nám poměrně přesně vyšly letošní volby do Evropského parlamentu. Trefili jsme volební účast na desetiny procenta. Trefili jsme poměrně přesně i vítěze ANO a druhou koalici SPOLU i předpokládaný rozdíl mezi nimi. Zachytili jsme také růst preferencí pro Přísahu s Motoristy. Co jsme naopak neodhadli, to byla koalice Stačilo! a její konečný výsledek. Všechny výzkumné agentury již od zimních měsíců ukazovaly, že mají velkou šanci na překročení pěti procent, ale že nakonec dostanou téměř deset procent, to bylo překvapení. Také propad Pirátů byl překvapením. Oni mají pořád do velkých voleb do sněmovny průměr kolem devíti procent. I realita v krajských volbách byla ale jiná. Mají spíše nestabilní voličskou základnu, kterou je obtížné mobilizovat.
Zmiňoval jste překvapení u KSČM v rámci Stačilo!, roli asi sehrálo to, že lidé neradi zmiňují strany, které volí. Voliči komunistů či extremistů bývají předmětem opovržení a nejrůznějších útoků.
My to nazýváme efektem skrytého voliče. To bylo příznačné spíše pro devadesátá léta, kdy měla komunistická strana stále stabilní voličskou podporu, ale průzkumy to někdy nezachytily. Nepřesnost se může projevit při osobním dotazování, kdy dotazovaný něco nepřizná nebo chce být viděn v lepším světle. Distanční dotazování to může pomoci eliminovat.
Setkávají se v osobním dotazování výzkumníci s agresí? Že by s nimi někde vyběhli?
Možná bychom něco historicky našli, ale nevybavuji si to. Pokud ano, může se to týkat dotazování ve specifické cílové skupině, třeba ve vyloučených lokalitách. Tam může dojít například k verbálnímu ataku, ale i tam jsou častěji lidé slušní.
Platí pro výzkumníky během osobního dotazování nějaký dress code?
Ne, mají v tom poměrně volnost. Ale berou v úvahu, pokud jdou do firmy za jejím ředitelem, že se tomu oblečením přizpůsobí.
