Dají se srovnat vaše loňské a letošní prázdniny, nebo po Tváři žijete docela jiný život?
Změn je hodně, ale zas nemůžu říct, že bych žil úplně jinak. V průběhu loňského léta jsem taky vyjížděl moderovat nějaké akce, už jsem uváděl pořad na Óčku, hráli jsme s kapelou Perutě, i když tedy čtyřiadvacet koncertů jako letos jsme neměli, to je pravda… Moje letošní prázdniny byly jedním slovem pracovní. Vedle řady vystoupení jsem totiž ještě zkoušel dva muzikály, Krysaře Daniela Landy a Iaga Janka Ledeckého, do toho točil v televizi. Urval jsem si všehovšudy tři dny volna, kdy jsem odjel na Island. A nakonec jsem i tam pracoval, natočil jsem u ledovcového jezera videoklip k jedné naší písničce.
Milan Peroutka
|
Docela rachot na to, že sezona teprve začíná.
Já ten přechod ani moc nevnímám. V září mají premiéru jak Krysař, tak Iago, začne se vysílat Ordinace v růžové zahradě, kde hraju, a budu zkoušet představení Kostky jsou vrženy v Ypsilonce, do kterého mě oslovil pan Jan Schmidt. Zkusit si muzikál, seriál a činohru bylo mým snem, všechny tři si tedy můžu odškrtnout jako splněné. Ještě by mě lákala pohádka, jedna už byla na spadnutí, ale bohužel z natáčení sešlo. Tak o ní budu muset dál mluvit v rozhovorech, snad mi pak nějaká přijde do cesty. (smích) Nicméně prioritou je pro mě kapela, s tou jsem nejvíc sám za sebe. Chceme se konečně zavřít ve studiu a zhmotnit naši dosavadní tvorbu do debutového alba. Kolem Perutí je toho taková spousta – po nocích se proměňuju v sekretářku, sedím u počítače a vyřizuju věci, na které přes den není čas. Učím se na kapelu nahlížet taky jako na byznys. Každý umělec se dneska musí snažit prodat, být vidět.
Vaše starší klipy jsou uvedené pod vaším jménem, až ty novější pod hlavičkou Perutí. Jak to tedy s kapelou bylo?
Nejdřív jsem jezdil na vystoupení skutečně jen pod svým jménem a postupně začal přibírat kytaristu nebo klavíristu, se kterými jsme zkoušeli u nás v obýváku. Tím to ovšem nekončilo, rozšiřovali jsme se o další muzikanty, až z toho začali být pořadatelé zmatení. Jednou jsem tuhle situaci řešil s tehdejší manažerkou v kavárně, evidentně ne moc potichu, protože po nějaké chvíli se od vedlejšího stolku zvedl pán a položil přede mě papírek s nápisem Perutě a nakresleným logem. Řekl jen: „A co takhle?“
A pak že se nemají poslouchat cizí hovory!
Na přednášku o slušném vychování nedošlo, já mu za to naopak moc rád poděkoval. Perutě se mi okamžitě líbily, je v nich kus Peroutky a je to český název, což je pro kapelu, která chce zpívat výhradně česky, důležité. A pro křídla v logu můžete najít řadu významů.
Videoklipy, promo fotky, merchandising… Kapelu se snažíte vést profi způsobem, i když je teprve na začátku. Vrážíte do ní vlastní peníze?
Je to začarovaný kruh. Peníze jsou k určité úrovni produkce zapotřebí, ale zároveň si je kapela musí vydělat. A teď kde ten kruh přetnout? Využívám toho, že si můžu nějaké investice do naší muziky dovolit, a být tak v něčem víc nezávislý. Pravdou je, že na „výdělky“ slyší podstatně více lidí než na „náklady“, ty chce řešit málokdo. Asi na tom není nic nelogického, přesto jsem se s tím nějakou chvíli učil žít, aby mě to nemuselo mrzet… Nicméně Perutě jsou pro mě v diáři vlajkovou lodí a mají přednost před všemi kšefty. Doufám, že během dalšího roku ukážeme s kapelou mnohem víc než dosud. Doby, kdy jsem v její úspěch věřil asi jen já, jsou naštěstí pryč.
Jste sebevědomým partnerem při obchodních jednáních kolem kapely?
Čím dál tím víc. Nabírám zkušenosti, stále se učím vybírat k sobě ty správné lidi, i to je moje zodpovědnost. S každou schůzkou se cítím jistější, zároveň nemám problém přiznat, když něčemu nerozumím, nejsem typ, co dělá ramena. Taky dneska lépe poznám, kdy se mnou protistrana nejedná na rovinu. Ne že bych měl stoprocentní čuch, ale otrkávám se. Ačkoli nerad řeším nepříjemnosti, s pár lidmi z pracovního týmu jsem se už musel rozloučit. Mým aktuálním úkolem je naučit se znát svou cenu na trhu. Všechno to, co se kolem mě letos děje, s ní samozřejmě pohnulo a já se v tom musím zorientovat. Neumím se nabízet ani o sobě smlouvat, tohle rád nechávám na manažerovi.
Vadí vám nálepka kapely pro holky?
Já se s ní zatím nesetkal, vy jo? V každém případě je mi to úplně jedno. Spoluhráči si mě spíš dobírají, že jim některé moje písničky přijdou infantilní, chtějí být dospělejší. Nejsem proti, jenže já se asi stejně nezměním, ze mě pořád půjde stejná energie. Chci, aby Perutě působily pozitivně, aby lidi z našich koncertů někdo tvrdí, že hrajeme pro holky, pro děti, nebo jejich babičky. Hlavně ať pro někoho hrajeme. Každý, komu se bude líbit naše hudba, se počítá.
Zohledňoval jste při výběru spoluhráčů estetické hledisko?
Vím, že jsme kapela, na kterou se i kouká, a snažím se, aby také po této stránce z nás bylo fanouškům příjemně, ale že bych si kluky vybíral podle vzhledu, to opravdu ne. Perutě nevznikly jako produkt ani nepíšeme písničky podle nějakého zadání. Všechno vyplynulo pozvolně a upřímně řečeno bral jsem muzikanty, kteří se mnou chtěli hrát, zas tak moc jsem jich neznal. Ale když už jste se na to zeptal, musím se vám přiznat, že zrovna tento týden jsem si prohlížel snímky z jednoho focení, kde jsme navlečení v hezkých hadrech, a v duchu jsem si pochvaloval: „Jé, my jsme docela dobrá partička!“
Jste soutěživý typ? Prožíval jste v Tváři bodování od poroty?
Tohle jsem na sobě taky zkoumal. Nemyslím si, že jsem soutěživý, ale na to by měli odpovědět spíš moji kolegové z pořadu. Počet bodů mi určitě nebyl lhostejný, protože po každém výstupu jsem měl hodně pochybností, jestli jsem ho zvládl dobře, a první relevantní zpětnou vazbou bylo právě bodové hodnocení. Když bylo vysoké, už jsem si ani nechtěl pustit záznam svého čísla, protože jsem hnidopich a stejně bych v něm hledal chyby. Pokud byl výsledek bodování slabší, musel jsem se ještě potrápit analýzou, co jsem mohl udělat jinak.
Mnohokrát se vás ptají na otce Milana, známého bubeníka, já se chci zeptat na matku Ivanu. Jaké to bylo vyrůstat v rodině autorky pohádek? Testovala na vás knihy pro děti?
My tři sourozenci jsme naopak posloužili pro některé z jejích příběhů jako inspirace. Ale máma nám samozřejmě četla před spaním knížky, často ty, které napsala babička. Pamatuju si, že jakmile se mamka rozepsala, nesměli jsme za ní chodit do pracovny a na oběd jsme kolikrát čekali třeba i do čtyř odpoledne, protože při psaní ztratila pojem o čase. Když se pak konečně otevřely dveře pracovny, nejdřív se vyvalilo ohromné množství cigaretového dýmu. Dodneška na ni volám, ať vyleze z té zakouřené diskotéky – že já tam za ní nepůjdu. (smích) Jsem totiž jediný zapřísáhlý nekuřák u nás v rodině… Máma hlavně úžasně podporovala náš fantazijní svět. Vybírala pro nás umělecké kroužky a doma netrvala na tom, aby věci zůstávaly nedotčené na svých místech, takže jsme klidně mohli celý byt přestavět na cirkusovou manéž. U nás se úzkostlivě nehlídalo každé smítko.
Co byl větší stres: přehrát svou písničku před tátou muzikantem, nebo přečíst svůj text mámě spisovatelce?
Samozřejmě že i moji rodiče měli strach, tak jako asi úplně všichni, jestli jejich dítě má šanci uspět v oboru, ve kterém se vidí, jestli se v něm nebude jenom trápit. Ale zároveň mi fandili ve všem, pro co jsem se rozhodl, takže o stresu nemůže být řeč. Dnes už nemám před mámou zábrany předvést, co jsem napsal, ostatně zazpíval jsem jí i každé číslo z Tváře. To babička je větší kritik.
Tuzemský showbyznys vám otevírá svou náruč. Jaký z něho zatím máte pocit?
Ať už je ta branže jakákoli, já chci mít svědomí čisté. Nemám zapotřebí nechat se vtahovat do nějakých komplotů, nebaví mě někoho drbat. Jsem šťastný za každé setkání s lidmi, které obdivuju za to, jak umí dělat svoji práci. Potud je to podle mého přesvědčení v pořádku. Nestarám se o víc, než abych i já dělal všechno poctivě.
K tomu studujete vysokou, téměř nepijete alkohol, nekouříte, za celou dobu jste neřekl neslušné slovo, po nocích pracujete u počítače… Nemůžeme skončit, aniž byste mi prozradil nějakou svou neřest, vždyť vy jste úplný Mirek Dušín!
Věřil byste, že nejste první, kdo mi tak řekl? (smích) To mám na závěr na sebe něco napráskat?
Není zbytí. Jinak mě čtenáři budou podezírat, že jsem si celý rozhovor vymyslel a vy nejste z masa a kostí.
Uvědomuju si, že jsem občas nepříjemný a své okolí prudím. Jsem přísný k věcem, na kterých mi záleží a o kterých mám jasnou představu, jak by měly vypadat. Nemám rád, když někdo hodně mluví, ale málo koná, argumentuje jen důvody místo toho, aby hledal způsoby. Přehazování odpovědnosti mě dokáže spolehlivě vytočit. Spoustu věcí tak často raději beru do svých rukou já sám, než abych o nich do vyčerpání diskutoval.
