Kšiltovka, hlavně ta s kšiltem dozadu, bývá obvykle charakteristická pro mladíky v nadupaných, byť za levný peníz koupených autech, z jejich útrob zní tvrdá muzika a z výfuku tóny jako z formule jedna ze starých dob.
Smekněte, prosím. Kde ano, a kde zase ne?
V létě je ale kšiltovka současně jedním z nejčastějších doplňků, které nás chrání před sluneční výhní, navíc cloní a také šetří oči. Platí pro ni však totéž, co pro klobouk. Při vstupu do interiéru ji její nositel snímá. Výjimku mají přirozeně ženy, které smějí dle pradávných pravidel chování ponechat pokrývku na hlavě. Jenže pohledy do kaváren nejen v turistických centrech, stejně jako do restaurací nejrůznější cenové kategorie, dokládají, že pánové na sejmutí pokrývky hlavy mnohdy nedbají.
Je však místo, kam byste bez klobouku či jiné pokrývky na hlavě vstupovat neměli, a to do židovské synagogy. Platí to bez ohledu na roční období. V katolickém kostele se naopak klobouk také sundává hned po vstupu. Nevztahuje se přirozeně, jako v jiných interiérech, na dámy.
Léto je také obdobím zasvěceným v případě dam krátkými sukněmi. Pokud v rámci dovolené zamíříte například do Monaka a chcete alespoň jen „na kukačku“ zavítat do vyhlášeného kasina, krátké kalhoty nebo minisukně znamenají zákaz vstupu. Je dobré myslet na to a mít v turistickém zavazadle pro tuto příležitost alespoň lehké letní kalhoty, případně větší šátek, ze kterého se dá improvizovaně za pár vteřin vyrobit dlouhá sukně.
Do Prčice dobré. Ale ve městě gentleman kraťasy nenosí.
Ach ten dress code
Kdo bedlivě naslouchal nejrůznějším televizním či knižním radám Ladislava Špačka, bývalého mluvčího prezidenta Václava Havla a gurua společenského chování, ten si jistě zapamatoval jeho rady k nošení krátkých kalhot. Často připomíná, že kraťasy jsou oděvem mimo město, do přírody, třeba na safari.
Ale kategoricky je nezatracuje. „Kraťasy a šortky patří do takzvaného casual stylu, hodí se tedy pro volný čas. V žádném případě nepatří do práce,“ tvrdí mistr etikety Ladislav Špaček. Velice se tento úbor hlídá ve státní správě. Na úřadech všech stupňů platí, že šortky nesmějí nosit zaměstnanci, kteří přicházejí do styku s občany, ať již u přepážek, nebo v kancelářích.
Podobná pravidla platí i ve firmách, kde jsou lidé v kontaktu se zákazníky. Takzvaný dress code, pravidla pro firemní oděvní kulturu, je mnohdy součástí vnitrofiremních nařízení, nebo je dokonce zakotven v pracovní smlouvě.
Výhrady pro nošení hodně krátkých kalhot nebo miniaturních minisukní mají i hygienici. Poukazují na vedrem zpocená těla, jejichž pot se potom vsakuje do textilních sedaček v tramvajích nebo autobusech. Podobně se to vztahuje i na tílka bez rukávů, kdy mnozí muži dávají na odiv svou muskulaturu. Plavky, i když připomínají letní kraťasy a které můžeme na lidech spatřit i ve městě, by se měly objevovat jen na pláži. Stejné pravidlo platí také pro obuv.
Nejen hygienické trapasy. Naháči v MHD a hospodách
V létě jsou ke spatření i v turistických centrech měst cizinci i domácí v obuvi bez paty. crocsech, žabkách či v pantoflích. „Proč lidé pojali podezření, že je normální chodit po městě v domácích přezůvkách, nazouvácích do sprch, koupacích cvičkách proti mořským ježkům a plážových žabkách?“ komentovala kdysi v Lidových novinách „trend“ novinářka a milovnice módy Irena Cápová.
Nejen hygienickým přehmatem se vyznačují muži, kteří se jak na letní ulici, tak především v MHD pohybují zcela bez trička. Omlouvání se, že jim je vedro a že by se jinak potili „jako dveře od chlíva“, v dobré společnosti neobstojí. Totéž platí pro pobyt v hospodě, ale zálež na obsluze, zda upozorní naháče, že by se měl obléci a nevystavovat okolí pohledům na pivní mozol.
