Pivovarník Stanislav Bernard: Kvůli pomníku vedle Hliníka to nedělám

Jak dorůstají nové generace novinářů, je pro ně váš příběh časově vzdálený. Proto asi kladou stále stejné otázky. Jsou nějaké, ze kterých vám už naskakuje kopřivka?
Neberu to tak. Jistě, když se otázka opakuje postodvacáté, mohla by to být nuda, ale chápu, že je nutné dávat otázky i odpovědi do souvislostí.

Bylo před třemi desetiletími snazší nabízet novou značku než v současnosti, kdy už jede tržní ekonomika na plné otáčky? Pro mnoho odběratelů mohlo být atraktivní nabízet soukromé pivo.
V mnohém to bylo složitější. Humpolecké pivo mělo pokaženou pověst. Když jsme začali objíždět první odběratele se vzorky, hospodští ochutnali, řekli, že je dobré a že by ho vzali. Ale pak se zeptali, odkud jsme. „Z Humpolce? Aha, tak to ne!“ zněla často odpověď. Úvaha, že to mohlo být snadnější, má logiku, ale navazovali jsme na něco, na co navázat nešlo. Museli jsme trpělivě vysvětlovat, že sice jsme z Humpolce, ale že vaříme už úplně jiné pivo, že už nejsme státní podnik. Ale zpět k jádru otázky a dnešnímu marketingu. Svět je do značné míry cynický a je to o velkých penězích. Mnoho pivovarů si své hospodské kupuje. To začalo někdy před polovinou 90. let.

Takže když někam nyní přijede Bernard, nikdo na zadek nespadne?
To nevím. Takhle bych to ani neformuloval. Co vím od našich obchoďáků, leckde nás mají rádi.

Kde vás mají rádi hodně a kde méně?
Určitě to není plošné. Pamatuji na doby snad před dvaceti lety, že jsme měli problém se prosadit v jižních Čechách, kde je kromě Budvaru dost jiných pivovarů a je tam silný jihočeský patriotismus. To už teď neplatí, to bylo opravdu dávno. Pak bylo složité dostávat se do hospod ve výrazných turistických centrech měst. Tam velké pivovary restauratéry přeplácely. Tam jsme také tolik nebyli. Tehdy samozřejmě turisté slyšeli na naše celosvětově známé značky. A náš handicap spočíval v tom, že my jsme si hostinské nekupovali, takže jsme se tam nedostali. Nebyla to záležitost patriotismu jako v jižních Čechách, ale jen a jen peněz. To se ale občas stane i v současnosti, kdy se zase všechno otevírá, a v mezidobí, v lockdownu, nás někde cizí pivovar penězi vytlačil. Naštěstí se to vyrovnává novými zákazníky. Jsou podniky, a není jich málo, kde nás sami chtějí, sami se přihlásí.

Je pro tyto zákazníky, kteří mají sami zájem, něco typického. Mají něco společného?
Stává se, že četli nějaký rozhovor týkající se Rodinného pivovaru Bernard, slyšeli povídání v rádiu, líbilo se jim to, jsou jim blízké naše hodnoty. Taky se mi párkrát stalo, třeba u hoteliérů v Opavě nebo v centru Prahy, že chtějí podporovat domácí značky, lokální nebo malé a zajímavé pivovary a vybrali si nás. Cítím, že v našem případě také hraje roli reklama, se kterou spousta lidí rezonuje i proto, že nám často nedělá problém udělat si legraci sami ze sebe.

Současně tu je stále fenomén vaší osoby. Nejen jméno, které značka nese, ale i vy osobně. Firma i výrobek s konkrétní tváří. Nejste postava z předminulého století, ale žijící člověk. To je přece pro obchod také důležité, nebo ne?
Asi ano. Mezi velkými a menšími pivovary ano. Ale v Česku jsou teď stovky minipivovarů, které také nesou tvář svých majitelů. Nemají sice poutač na mostě na dé jedničce, ale jméno si ti zakladatelé také vybudovali. Současně je ale Bernard jako značka, i bez mého obličeje, už tak zavedená a dostatečně silná, že opravdu na prezentaci jedné osoby její existence nestojí.

Rodinný pivovar nejste jen podle názvu. Pracuje tu i váš syn. Jste na tom tak, že byste byl ochoten mu žezlo předat třeba hned teď?
Rozhodně bych svým dětem neříkal, co mají dělat. Byla to synova volba, zapojit se do firmy. Jestli by chtěl po mně práci přebírat, to se musíte zeptat jeho. Já bych s tím problém neměl. Nedomnívám se, že mi stepuje za zády, kdy se užuž dočká. Myslím, že se dobře doplňujeme. Má fantastické analytické schopnosti, nastavil systém s informacemi a spoustu dalších výborných věcí. Aktuálně tu třeba mám analýzu výroby a prodeje všech našich piv, jak jsou kde zisková, kde se vyplatí a kde se zase nevyplatí být, protože jsou podmínky neúnosné.

Vás syn je analytik. Vy jste jaký typ? Diktátor, nebo demokrat?

Spíš intuitivní člověk. Mix intuice, selského rozumu, zkušeností. Protože jsem dělal leccos. Vystudoval jsem elektrotechniku, i když mě to vůbec nebavilo. Prošel jsem si to od technika přes investice až po projektanta nebo nákup mašin do strojírenské fabriky. Taky jsem byl šéfem údržby. Kdybychom se bavili o mém přístupu k řízení pivovaru, tak na začátku to moc o diskusích nebylo. Kupovali jsme ruinu, ztrátový podnik tehdejších Jihočeských pivovarů s pokaženou pověstí a de facto bez zákazníků. Tehdy to bylo deset let krizového řízení. Naštěstí jsme si pořád drželi vytyčený směr – nejvyšší možná kvalita, péče o zákazníka, přístup k pivu, poctivost. Moje řízení bylo docela rázné. Teď jsem spíše v druhé poloze. Po čtvrtstoletí v roce 2016 jsem se dohodl se společníkem Pepou Vávrou, že převezme mou pozici generálního ředitele a já jsem šéfem představenstva společnosti.

Byl jste nebo jste šéf, který řídí to hlavní, nebo se zajímá o každou maličkost a bez jeho rozhodnutí se v pivovaru ani neotevře okno?
Naopak, postupně jsem činnosti delegoval na své spolupracovníky. Ani mě nebavilo dělat stále totéž pořád dokola. Ti druzí na to získají nový, lepší pohled. Nejsem ten typ, který by musel vědět, jak se říká, o každém prdu. Samozřejmě že se snažím vědět, co se ve firmě děje, udržovat si neustálý přehled. Je spousta pozic v pivovaru, kde mám klidem, kteří na těch židlích sedí, obrovskou důvěru a dlouholetý přátelský vztah.

Jste z těch pivovarů, které plní do sudů a lahví, ne do plastu a plechu.
Jsem rozpačitý, když vidím třeba právě u značek minipivovarů, že to někteří plní i do plechovek. Minipivovar a plechovka, to je špatně. Je to sice praktický obal, lehký obal, skladný obal, dobře se to vozí na dovolenou. Na jedné straně zeměkoule vytěžíme bauxit, z něj velice energeticky náročně a neekologicky vyrobíme hliník, převezeme jej přes půl zeměkoule, uděláme z něj plech, z něho vyfoukneme plechovku na pivo, jednou ji naplníme. Recyklace hliníku je přitom malá, něco kolem dvaceti procent. Takhle se chováme k planetě? Považuji to za určitou nevědomou lidskou aroganci. No a bavit se o plastech považuji za ztrátu času. Plastové lahve považuji osobně za urážku tak skvělého nápoje, jakým bezesporu české pivo je.

Kromě antropologa Aleše Hrdličky jsou jen dva obyvatelé města, které si většina Čechů vybaví, když se řekne Humpolec. Hliník a vy. Hliník tu už pomník má. Dokázal byste si představit, že byste jednou měl podobnou upomínku i vy?
Ne nadarmo se říká „světská sláva polní tráva“. Pokud bych byl na stejné úrovni chápání světa jako před třiceti lety, zřejmě bych řekl, že mě to těší. Ale teď už vnější znaky, jako je sláva, beru jinak. Není to pro mě podstatné. Mám radost, že se nám podařilo vybudovat cennou značku z něčeho, co bylo na pokraji zkázy. Že se podařilo zachránit pivovar, který dělá Humpolci výbornou reklamu. A taky že se podařilo prosadit diferencovanou spotřební daň na pivo a tím dosáhnout renesance celého oboru. Segment malých a minipivovarů tak doslova explodoval.