„Psát niterné texty člověka občas bolí“ říká pro deník Metro talentovaný hudebník.
Na albu Tažní ptáci se vracíte k vyprávění v první osobě. Co vás vedlo k tomu, otevřít osobnější témata. A v čem to pro vás bylo jiné než na předchozí desce Příběhy?
V Příbězích jsem si zkusil víc polohu vypravěče. Pomohla mi odklonit pozornost od těch niterných introspektivních textů, u kterých s trochou nadsázky můžu říct, že psát je občas člověka bolí. Příběh má ale začátek a konec a autora tak trochu svazuje svojí formou. Zkušenost z Příběhů jsem si odnesl i do psaní textů na současné desce, ale zvolil jsem osobnější přístup vyprávění.
Uvádíte, že celou deskou se vine motiv pnutí mezi svobodou a nadhledem a každodenními starostmi člověka. Jak si to mám představit? A byl to záměr od začátku?
Svobodný pohyb a nadhled tažných ptáků jsou tu pro mě symbolem, symbolem odpoutání se od každodenních starostí člověka. Je to přirozená touha člověka povznést se nad to, co nás tíží, a na chvíli se osvobodit. Údělem člověka je ale být na zemi a pečovat o svůj život a životy svých blízkých. Tenhle dvojí pohyb nás podle mě zásadním způsobem definuje jakožto svobodné bytosti. V písni Sáro s Kubou Rybou tím symbolem nejsou ptáci, ale letadlo, které odváží lidi „za štěstím“ do exotických krajin. I když se ale přemístím na to nejvzdálenější místo na světě, tak tam s sebou bereme sebe samotné. Své smutky, viny i radosti.
Celé album Lipo věnoval zesnulé kamarádce Anně Julii Slováčkové. Je dostupné fyzicky i na streamovací platformách.
Je pro vás psaní určitá forma terapie, nebo spíš způsob, jak komunikovat s posluchači? Klidně i obecně, ale narážím tím třeba na duet s Annou Julií Slováčkovou, který na mě jako forma „terapie“ na vyrovnání se s něčím působil od začátku.
Dřív bylo mé psaní vyloženě terapeutické, a navíc jsem často napsal něco, co jsem pak až po delší době sám prožil. To bylo až trochu děsivé a došlo mi, že v kreativním procesu hodně fungují podvědomé procesy. Písnička s Aničkou terapií ale nebyla. Významově byla původně vzpomínáním na kouzlo a sílu první lásky. Když jsme ji dokončili, tak pro mě dostala nový rozměr, jelikož mi odešel po boji s vážnou nemocí můj děda. To „jsi ve mně napořád“ z refrénu písně tak najednou bylo mnohem víc definitivní a hluboké a já se rozhodl to téma ztráty blízké osoby zpracovat ve videoklipu. Anička mě v tom podpořila. Po jejím odchodu pak píseň ještě dostala další, tragický rozměr. Často na ni myslím a je pro mě stále těžké si připustit, že už tu s námi není.
Na albu se objevují hosté, zmíněný Kuba Ryba z Rybiček 48 nebo O5 a Radeček. Jak vznikala ta spolupráce a podle čeho si vybíráte?
Většinou volím podle toho, jakou má píseň náladu, a dám na svůj instinkt, kdo by se do ní umělecky a pěvecky hodil. A musí tam být i lidské sympatie. S Kubou Rybou si lidé v mém okolí klepali trochu na čelo, protože působíme oba dva jako dost odlišné osobnosti, ale on je mi sympatický svým nadhledem i názory. Věděl jsem, že mu poloha rockové balady dobře sedne. Kluci z O5 a Radeček jsou hitmakeři a srdcaři v jednom.
Už nějakou dobu je slyšet, že jste se posunul od rapu k písničkářství. Byl to přirozený vývoj, nebo vědomé rozhodnutí?
Je to myslím kombinace obojího. Rap mi jako forma sdělení přijde pořád super, ale často otvírá témata, která mě nezajímají, a nese si s sebou klišé, které je mi protivné. Víc než o sdělení v něm jde podle mě o nějaké gesto. A já na nové desce možná trochu pateticky tvrdím: Hledám pravdu, nejen gesto. Je to u mě ale i přirozený vývoj spojený se stárnutím. Klasického rapu poslouchám čím dál míň a písničkářů a folkařů zase čím dál víc. Poetika těch textů i důraz na živou instrumentaci jsou mi také bližší.
Deska vyšla po dvou a půl letech od té předchozí. Jak to máte teď s tvorbou, potřebujete si mezi alby „žít“ a skládáte pak najednou, nebo průběžně a deska je tak po čase vyústěním?
Skládám spíš průběžně. Neumím psát ve stresu a pod tlakem. Potřebuji prostor na přemýšlení. U nás s Ondrou (producent desky, uměleckým jménem ODD – pozn. redakce) vždy vede dlouhá cesta od prvního demáče k finálnímu výsledku. Nejdeme rapovou cestou, kdy se udělá beat, pak se do něj něco narapuje a dodělají se jen finální aranže. Jdeme trochu jinou, pečlivější, cestou hledání finálního tvaru. Tak to pak celé i víc trvá. A roli hraje i to, že jsem nezávislý umělec. Vše si dělám a financuji sám nebo v úzkém okruhu lidí.
