Na konci října 1918, kdy začal rozpad Rakousko-Uherska, se američtí Rusíni vedení doktorem Grigorijem Žatkovičem dohodli v USA s Tomášem Garriguem Masarykem, že Podkarpatská Rus se jako samosprávná část připojí k nově vzniklému Československu. Finálním krokem byl podpis Saintgermainské mírové smlouvy před rovnými 105 lety. Území se 600 tisíci obyvateli se stalo součástí Československa.
Ihned po připojení se rozproudila „kolonizace“, do poloviny 30. let na Podkarpatské Rusi našlo nový život 30 tisíc Čechů, především úředníci, technici a učitelé. Ve stínu Karpat se v té době narodily i některé známé osobnosti, například režisér Antonín Moskalyk nebo hudebník Dušan Vančura z kapely Spirituál Kvintet.
Pět let života prožil v nejvýchodnějším cípu republiky i spisovatel Ivan Olbracht, autor „podkarpatské“ románové balady Nikola Šuhaj loupežník.
30. léta, Užhorod. Nápisy na zdi upomínají maďarské i židovské vlivy.
Po Mnichovu přišly gulagy i maďarizace
Čeští, slovenští i ukrajinští historici hovoří o dvou desetiletích pod správou Prahy jako o éře největšího hospodářského rozkvětu i politické svobody v historii Podkarpatské Rusi.
Nicméně krach svazku s Prahou nastal náhle, de facto hned po podpisu mnichovské dohody na konci září 1938. Následně byla část území obsazena Maďarskem a zbytek získal autonomii. V březnu následujícího roku došlo ke kompletní okupaci Maďarskem.
Stovky Rusínů přešly ilegálně do Sovětského svazu, aby bojovaly za svobodu Československa. Tam však byli odsouzeni za údajnou špionáž a končili na Sibiři. Až na podzim 1941 je začaly sovětské úřady z gulagu propouštět a mnozí z nich vytvořili na jaře 1942 jádro československé armády v Buzuluku.
Na podzim 1944 Rudá armáda oblast osvobodila. Ač prezident Edvard Beneš předpokládal po válce obnovení Československa v jeho předmnichovských hranicích, Sovětský svaz považoval Zakarpatsko za strategické území, kterého se nehodlal vzdát.
Budova pošty v Užhorodě postavená podle návrhu Josefa Gočára.
Manipulace sovětských mocipánů
„Do osvobozené země sice přijeli zmocněnci československé vlády, sovětské vojenské orgány v čele s NKVD jim však zabránily v převzetí správy. Zároveň se v zemi konala rozsáhlá kampaň, ve které občané podpisem vyjadřovali souhlas s připojením k Ukrajině,“ uvádí historik Karel Kaplan. Doplňuje, že podpisy byly velice často získávány pod nátlakem a s připojením aktivně souhlasila jen asi třetina občanů.
Definitivní konec za existencí společného státu napsalo 22. listopadu 1945 Prozatímní národní shromáždění, když schválilo zákon o připojení Zakarpatska k Ukrajinské SSR, potažmo Sovětskému svazu.
Ztracené miliardy
|
Strážce streamu
