Pocházel ze ctihodné středostavovské rodiny, jeho otec byl ředitelem gymnázia. Erwin Rommel ale viděl svou budoucnost v armádě. Měl pro to skvělé předpoklady – srdnatost, intelekt, smysl pro řád a také charizma, kterými dovedl strhnout své muže. Všechny své přednosti zužitkoval při své velitelské premiéře na jaře 1940, během bleskového vpádu do Francie. Rommel, jenž stanul v čele 7. obrněné divize, ignoroval rozkazy nadřízených brzdící postup a nabádající k opatrnosti a neustále se pohyboval na čele německého útoku, nebo dokonce daleko před ním.
Když bylo třeba, vsedl Rommel do prvního tanku a vedl útok. Byl viděn, jak po pás ve vodě staví s ženisty most. Když na jeho týl vyrazily britské tanky, osobně řídil dělostřelbu. Francouzské velení často nemělo tušení, kde se jeho divize nachází a kde udeří – jeho vlastní nadřízení na tom byli někdy stejně – což jeho divizi vyneslo přezdívku „divize přízraků“.
Pochybnosti s bílou vlajkou
Štíhlý, energický důstojník bojující v čele svých mužů, byl ideální pro propagandu. A Rommel sám šel publicitě vstříc – staral se, aby kolem něho byli fotografové a kameramani. Brzy dosáhl svého: kamkoli přišel, předcházely ho legendy. Pro Němce se stal symbolem bleskové války.
Miláček třetí říše však nebyl rytíř bez poskvrny, za něhož ho vydávaly filmové týdeníky. Britský historik Len Deighton uvádí, že jeho oblíbeným trikem bylo nechat mávat osádky bílou vlajkou. Jednou údajně dal rozstřílet sanitní kolonu.
Neskonale blízko u Káhiry
Počátkem roku 1941 uvízl v afrických píscích italský duce Mussolini a požádal Hitlera o pomoc. Ten mu poslal, jak řekl, „svého nejneohroženějšího generála“. Rommel v Libyi rovnou zaútočil. Spěchal a nepřál si poziční válku. Proháněl Brity pouští a zatlačil je daleko na východ. Zrodil se další mýtus – o Lišce pouště, neboť taková byla jeho nová přezdívka.
Na podzim roku 1942 stál sto kilometrů od Alexandrie a na dosah měl i Káhiru. Britové tam už pálili dokumenty.
Afrika ukázala, co v Rommelovi opravdu je. „Poušť je rájem pro taktika a noční můrou pro zásobovacího důstojníka,“ řekl Rommel a napsal si tím svůj vlastní posudek. Vymýšlel úžasné operace, skvěle postupoval, obchvacoval, stahoval se a zase vyrážel vpřed. Ale málo se staral o to, co bude pak. Co nalije do motorů svých tanků, čím vojáci naplní zásobníky a čím se nakrmí. A vzhledem k tomu, že Spojenci úspěšně blokovali dodávky Rommelovým šikům z Evropy, zadrhnula se celá německá mašinérie. Rommelovy jednotky začaly couvat, Liška pouště věděla, že bitvu v saharských píscích nevyhraje.
Zajímavý náhled na Rommela přinesl jeho souputník, britský generál Brian Horrocks. „Velmi často nemohl v kritickém okamžiku Rommela nikdo najít, protože právě osobně řídil útok nějakého praporu. Tak se zajímal o podružné akce, že mu unikal celkový obraz bitvy,“ napsal generál.
Atlantický val neodolal
Rommel se nicméně vrátil do Německa jako nejmladší polní maršál, což vyvolalo nevraživost generálů, kteří mu posměšně říkali „maršál kluk“.
Po pár měsících šel do své poslední ztracené bitvy: měl držet hradby „pevnosti Evropa“, dostal za úkol budovat a bránit Atlantický val. Vrhl se do práce s elánem, ale když 6. června 1944 přišla invaze, ukázalo se, že neodhadl správně čas ani místo vylodění. Nevěřil, že se Spojenci vylodí v Normandii, ale dál na východě. A těsně před invazí odjel z Francie.
Zpětně se ukázalo, že vymyslel dobrou obranu: chtěl rozdrtit soka tankovými divizemi přímo na pobřeží, ale Hitler je chtěl nechat v záloze pro rozhodující bitvu, čímž umožnil Spojencům, aby si vytvořili předmostí.
„Obvinil mě z velezrady“
Spojenci sice nepostupovali nijak rychle, ale německé ztráty rostly. Od 17. července mezi ně patřil i Rommel: spojenecké letadlo rozstřílelo jeho auto, byl těžce raněn.
Krátce poté vybuchla bomba Clause von Stauffenberga v Hitlerově Vlčím doupěti. Při vyšetřování padalo i Rommelovo jméno. V současnosti víme, že když spiklenci Rommela oslovili poprvé, odmítl je, podruhé už ne. Přál si však Hitlera jen odstranit, ne zabít.
Když Hitler nabyl přesvědčení, že jej Rommel zradil, vyslal za ním 14. října 1944 dva generály se dvěma kapslemi cyankáli a mafiánskou nabídkou: když vezme okamžitě jed, rodina zůstane ušetřena. Hitler nechtěl, aby se Němci dozvěděli, že zradil i jejich idol a jeho chráněnec.
Rommelův syn Manfred po letech vzpomínal, jak otec naposledy vstoupil do jeho pokoje. „Právě jsem řekl tvé matce, že musím být za čtvrt hodiny mrtvý. Hitler mě obvinil z velezrady,“ hlesnul.
Hltnul ampuli cyankáli a záhy zemřel. Hitler mu 18. října uspořádal pohřeb se všemi poctami.
