Kde jste doma sošku Thálie ubytovala?
Ona se nejdřív ke mně domů musela dostat, což bylo trochu složitější, protože na předávání ceny v rámci festivalu Prix Bohemia Radio v Olomouci jsem jela vlakem, odtamtud rovnou do Prahy na zkoušku, tak jsem ji nechtěla vláčet v kufru. Dovezla mi ji až později kamarádka autem pěkně zabalenou v krabici. Zatím mám sošku v pražském bytě na poličce v koutku, kde mi přijde v relativně největším bezpečí. Až opravíme dům na venkově, najdeme pro ni místo v něm.
Nebude uprostřed hospodářství na vašem rekonstruovaném statku působit umělecká trofej trochu jako UFO z jiné planety?
To se teprve uvidí! Ale máte pravdu, že jakmile tam vystoupím z auta, stane se ze mě paní velkostatkářka se spoustou práce kolem a na nějaké sošky nemyslím.
Lucie Polišenská v seriálu Polabí
Když jste natáčela rozhlasovou hru Olmerka, myslela jste často na Evu Olmerovou?
Chtěla jsem se o ní samozřejmě co nejvíce dozvědět, koukala na dokumenty a záznamy jejích vystoupení, pouštěla si písničky, ale společně s režisérem Alešem Vrzákem jsme se nevydali cestou dokonalé nápodoby slavné osobnosti, spíš jsme šli po příběhu, naladění se. A o napodobování zpěvu paní Evy už nemůže být vůbec řeč, takové dovednosti jako ona v tomto oboru nemám. Takže jsem se jí snažila přiblížit, ovšem po svém. Bylo to svobodnější a ve výsledku myslím uvěřitelnější, než kdybychom se pokusili vyloženě o dokudrama.
Byla s vámi Eva Olmerová v myšlenkách třeba i ve chvílích, kdy jste se na statku ohýbala nad záhonem?
Kolikrát ano. Ale spíš jsem přemýšlela, jak se dá takový život zvládnout. Jak osud na člověku kolikrát zapracuje a co všechno ho v životě prověří. Celé dvacáté století je nabité takovými okamžiky. Já sama jsem se narodila tři roky před sametovou revolucí, tak nemůžu moc hodnotit, navíc co mám druhé soudit… Pokud jde o Evu Olmerovou, soustředila jsem se hlavně na lidskou stránku. Myslím, že jsem do té role byla obsazena taky díky podobné energii. I ona byla taková energetická střela.
Martin Kraus: V novém seriálu hraju pěkného blba, který se s lidmi ani koňmi moc nepáře |
Jak by asi dopadlo vaše setkání, kdyby k němu mohlo dojít?
Vůbec netuším. Evě Olmerové by dneska bylo přes devadesát, to je jiný svět. Nicméně bavila jsem se o ní dlouho s Bárou Hrzánovou, která ji osobně znala a která ve Viole nazkoušela hru Olmerka. Prokecaly jsme spolu cestu do Olomouce, kvůli mně si Bára ve vlaku nepospala, jak měla původně v úmyslu. Paní Eva se v životě s ničím moc nemazala, třeba v tomhle bychom si asi rozuměly. Těžko říct. Zaujalo mě, že byla velká trémistka. A než vyšla na jeviště, musela si dát na kuráž, což je pro mě zrovna něco nemyslitelného, před představením bych nevypila ani malé pivo. Ale že je takhle nervózní někdo, kdo má takový dar od pánaboha, to mi přijde hodně zajímavé. Lidi, kteří něco doopravdy umí, jsou kolikrát plní pochyb, a naopak ti, kdo nedovedou dohromady vůbec nic, jsou těmi největšími suverény. Jak se teď poslouchám, jestli tam tohle dáte, budu za úplnou krávu!
Lucie Polišenská v seriálu Polabí
Naopak. Myslím, že ta slova by podepsala většina z nás. Mimochodem, jak jste na tom s trémou vy?
Na divadle? Jak kdy. Do premiéry musím jít s pocitem, že jsem opravdu připravená, mám ráda mít takzvaně nazkoušeno. I tak bývám hodně nervózní, ale už mě to tolik neparalyzuje jako dřív. Koncem loňského roku jsem měla premiéru v Divadle Radka Brzobohatého a tam mě tréma dohnala o něco víc. Po letech v Národním divadle jsem zkoušela na menší scéně a musela jsem si zvyknout, že jsme si s diváky nablízko. V Národním jste na velkém jevišti přeci jen trochu schovaný. Takže trému pořád mívám, jen s ní asi už umím líp zacházet. I když se kolikrát ve mně dějí strašné věci, navenek to snad vidět není. Starší kolegové mi teda tvrdí, že s věkem nervozita před představeními spíš přibývá, tím mi nedělají radost.
Vidíte, asi bych vsadil na to, že z Národního divadla je herec víc ztrémovaný než z hraní na menší scéně…
Práce v Národním divadle si pořád vážíte, nezevšední vám, ale i z takové instituce se postupně stává místo, kde jste prostě často. Zvyknete si a jste otrkanější. Naplno mi to všechno dochází spíš ve chvílích, kdy do Národního přijdu z druhé strany, tedy když se jdu podívat na kolegy a sednu si do hlediště jako běžný divák. Najednou mě ta krása kolem, architektura, vznešenost ohromí mnohem víc. Kdežto během hraní řešíte kostýmy, rekvizity, musíte se soustředit na řadu drobností a na to ostatní v tu chvíli trochu zapomínáte.
StarDance 2026 se blíží. Zatančí rockerka, spekuluje se o populární herečce i tenisové legendě |
Trvalo vám dlouho, než jste si na zlatou kapličku zvykla?
Zas tak ne, protože jsem do ní přecházela z angažmá ve vinohradském divadle, které mi v mnohém přišlo podobné. Budova Národního divadla je samozřejmě ohromná, zákulisí obrovské, šatny v patrech a tak dále, ale nebyl to pro mě zas tak velký skok. Vinohrady jsou taky úžasné – architekturou, svou historií, velikostí jeviště… naplňují vás podobnými pocity. Jasně, když jsem si poprvé skutečně uvědomila, že stojím na prknech Národního divadla, hrklo ve mně: Hej, to je hustý! Nicméně kdybych přišla z oblasti nebo nějakého menšího divadla, byla bych určitě rozklepanější.
Větší skok tedy pro vás byl příchod z rodného Šumperka do Prahy na DAMU?
No ježíšmarjá!
V jakém smyslu?
Třeba jsem neuměla jezdit metrem. Dostat se poprvé z hlavního nádraží na kolej na Jižním Městě, to byl skoro neřešitelný úkol. Kamarád se mnou projel trasu kolej–škola a té jsem se držela jako klíště. Praha pro mě nebyla skok, ale přímo šok! Ve všem. V rytmu toho města, v nekonečných možnostech, jak se zabavit, kam vyrazit, kdy chcete, na co chcete… Dneska už je to pro mě rutina, ale tenkrát jsem jenom valila oči. Je pravda, že my byli doslova od rána do večera ve škole, byl to pro mě takový tábor, a zvykala jsem si postupně. Doteď mi přijde trochu srandovní, jak si suverénně jezdím po Praze autem, protože první roky byly fakt krušné.
Lucie Polišenská v seriálu Polabí
Mezi divadelníky jste se pohybovala už v Šumperku, ale světáčtí spolužáci z Prahy byli asi něco jiného, že?
Co na to říct, aby mě nezabili…? Myslím, že jsme hlavně byli všichni rádi, že jsme se na školu dostali. Že nás deset uspělo mezi třemi stovkami uchazečů. Byli jsme ročník hezky namíchaný půl napůl, pět kluků a pět holek, pět pražských a pět mimopražských. Samozřejmě že se nám vidlákům ti pražští dobráci ze začátku trochu posmívali, jak se neorientujeme a nevíme, která bije, jenže oni zas věděli úplnou tužku o jiných věcech. Povodili si nás, to je pravda, ale jinak na nás byli hodní. My jsme byli všichni stejně ztracení z té školy, takže jestli pak někdo trefil domů, nebo ne, bylo vlastně úplně jedno.
Zmínila jste Divadlo Radka Brzobohatého, v němž hrajete v komedii Nejkrásnější kocovina o třech čtyřicátnicích, které se vydávají na třídní sraz. Poznáváte se ve své postavě?
Třídní sraz je téma, které v sobě máme zakódované všichni. Někdo se po letech rád setká, někdo se tomu vyhýbá, někdo se rád pochlubí, jiní by se při promítání fotek osypali. Ve dvaceti si něco plánujete, najednou je vám čtyřicet a život je někde úplně jinde. To mi přišlo jako dobrá orná půda pro komedii. Navíc komedie o holkách kolem čtyřicítky tu chyběla, jsem ráda, že jsme ji udělaly. Nehraju v ní sebe, ale v čem jsme si s mojí postavou hodně podobné, je neustálé glosování situací. Moje kamarádky tvrdí, že to jsem celá já. Hlavně nenechat spadnout jediný vtípek pod stůl!
„Expediční“ felicie vyrazily na sever Evropy. Skauti měli finské ubytování i díky Metru |
Zůstali vám kamarádi i mimo hereckou branži?
Zůstali a vážím si toho, že jsme naše vazby udrželi. Říkám jim původní kamarádi, jsou to převážně lidi z pěveckého sboru, do kterého jsme chodili v Šumperku. Teď jsme rozstřelení po republice, oni hlavně po Moravě, ale občas se sjedeme na jedno místo, a to je potom velký cirkus. Vezmeme kytary a prozpíváme celý večer, jsme takhle zvyklí, takže to s kulturou pořád souvisí. A pak mám kolegy a přátele ze školy, z divadel, jsou to různé skupinky.
Navazují se vám snadno kamarádství v branži, o které panují obecné představy, že je plná nepřejícnosti a naschválů?
Ano, protože prostředí, které popisujete, jsem opravdu nezažila. Možná z toho důvodu, že jsem nikdy pro nikoho nebyla konkurencí nebo to tak alespoň nestavím. Na takové věci já nehraju. Každý jsme nějaký, ne všichni si musíme sednout, to je jasné, ale s tím, čemu se říká „dámská šatna“, tedy s nějakou nevraživostí a pomluvami mezi kolegyněmi, jsem se nesetkala. Spoustu herců a hereček považuju za svoje kámoše a je to pro mě důležité. Vlastně bych asi nedovedla hrát s lidmi, ke kterým bych si neuměla vytvořit osobní vztah.
Lucie Polišenská v seriálu Polabí
Mezi přáteli a kolegy máte přezdívku Kecka. Chápu dobře, že jste si ji vysloužila pro svou výřečnost a vyřídilku?
Dejme tomu… Původně moje přezdívka nebyla Kecka, ale Kecinka. Jenže protože v Praze jste líní mluvit a všechno zkracujete, stala se z ní Kecka. S kecáním souvisí spíš v druhém plánu, ale nechtějte po mně, abych vám vyprávěla, jak vznikla. Znáte situace, které nedávají smysl, když je chcete vysvětlit druhým lidem? Tak to je přesně ten případ. Mám tu přezdívku ráda, říkají mi takhle kámoši, řada kolegů, vlastně i můj muž! Nějak ke mně už patří. I když Igor Bareš se mě jednou během představení zeptal: A proč vám říkají Šlapko? Holt ne všichni si ji pamatují…
Původně vystudovala zdravotnickou školu
|
