Prajzské nářečí jako obrana proti světu. Petr Čichoň o jazyku, identitě a návratu domů

V rozhovoru vysvětluje, proč nářečí není překážkou porozumění, ale klíčem k univerzálnímu prožitku, jak chrání místní identitu a co by se ztratilo, kdyby se o regionu psalo jen neutrálně, spisovnou češtinou.

Kdy jste se rozhodl, že napíšete knihu v nářečí?
Idu ten rybnik přikryt peřinu je můj třetí román a spolu s předchozími tvoří volnější trilogii, tematicky i jazykově propojenou. V předchozích knihách jsem dialekt také používal, ale spíše okrajově. Postupně jsem si uvědomoval, že nářečí nemusí být tou překážkou porozumění, ale naopak může být klíčem k univerzálnímu sdělení. To mě vedlo k rozhodnutí napsat román zcela v nářečí, které se i dnes stále vyvíjí a do něhož pronikají prvky spisovné češtiny. Proto jsou hlavními hrdiny starší lidé, bývalá třídička uhlí Truda Lassová a slévač na odpočinku Johan Kott. Současná podoba prajzského nářečí odpovídá jazyku románu, dialekt obsahuje spisovné prvky a tím je spíš odlišný od spisovné češtiny než nesrozumitelný. Soudobé, již částečně zmodernizované nářečí nemusí být překážkou porozumění. Čtenáři, kteří vnímají jeho rytmus a melodii, dokáží příběh prožít stejně intenzivně jako ve spisovné češtině.

Máte pocit, že jazyk Ostravska nese jinou zkušenost světa než „spisovná čeština“ – že je přímočařejší, tvrdší, nebo naopak citlivější, než se o něm často říká?
Jazyk prozradí charaktery lidí a nelze se před ním skrýt. Odhaluje zkušenosti místních lidí a jejich vztah ke světu. Ostrava byla donedávna krajem plným továren a průmyslových hal, kde se pracovalo tvrdě, a toto prostředí se otisklo také do mluvy. Hlavní hrdinové románu jsou již na odpočinku a představují pravděpodobně poslední generaci, která žila v těchto podmínkách. Dnes jim zbyl specifický jazyk, který si střeží v ústraní periferií s havířskými domky a malým rybníčkem. Ostravský jazyk je přes veškerou tvrdost křehký, a právě skrze něj se dají vyjádřit určité zkušenosti, které spisovná čeština může zjednodušit nebo zcela ztrácet. Tento jazyk dokáže být lidský, zachycovat jemné nuance humoru a nálad a tím předávat specifickou zkušenost světa.

Cvičíte, jíte zdravě a stejně to nefunguje? Největší chyba je úplně jinde

Jak hledáte rovnováhu mezi autenticitou nářečí a čitelností pro čtenáře, kteří z Ostravska nejsou?
Román je tedy psán autentickým, ale současným a zmodernizovaným prajzským nářečím z oblasti Hlučínska, mikroregionu v blízkosti Ostravy. Hovoří jím dnes většinou už jen starší poválečná generace. Nářečí je směsicí ostravského slangu a původní prajzštiny, která obsahovala prvky češtiny, němčiny a polštiny. Hrdinové románu představují pravděpodobně poslední generaci, která takto autenticky ještě mluví. Na rozdíl od předešlé generace nepoužívají německé výrazy, které byly donedávna součástí prajzštiny, dnes by jim většina čtenářů nerozuměla. Jazyk románových postav je tedy pozůstatkem původní prajzské řeči a s odchodem dnešních sedmdesátníků pravděpodobně zmizí. Měl jsem možnost obě tyto generace zažít jako své rodiče a prarodiče, což mi umožnilo jazyk autenticky zachytit.

Kde je hranice, za kterou už by jazyk přestal sloužit příběhu?
Hranici, za kterou by jazyk přestal být srozumitelný, určil samotný vývoj nářečí. Do místní řeči se postupně dostávají spisovné výrazy a mnohdy mizí typicky prajzská slova, která nemají obdoby ve spisovné češtině. Pokud některá z těchto slov zůstala, raději jsem je nepoužil, například slovo mizbet, pocházející z německého Mistbeet, tedy pařeniště. Takto jsem hledal rovnováhu mezi autenticitou nářečí a čitelností pro čtenáře, kteří s prajzštinou nejsou obeznámeni, aby jazyk sloužil příběhu a aby zároveň nepůsobily výrazy rušivě nebo nesrozumitelně.

Ostravsko se ale jako drsné a syrové místo mění… Otiskuje se to do jazyka?
Většina továren a dolů již zmizela a s nimi i částečně pověstná drsnost a syrovost, které byly s těžkým průmyslem spojovány a postupně se vytrácejí. Zůstává jen určitý mýtus, který patří minulosti. Měl jsem potřebu napsat o lidech, kteří si tíhu a náročnost práce, ale také poezii z ní vyplývající, stále zachovávají. I když dnes již nepracují v dolech a hutích, jejich zkušenosti a vzpomínky zůstávají součástí jejich života. Schovávají se před vlídnějším světem ve svých hornických domcích i s místním jazykem, který je chrání a udržuje jejich identitu. Nedůvěřují nové, zmodernizované podobě města a své místo ani jazyk nechtějí opustit. Tento postoj vytváří specifický humor, který jsem se v románu snažil zachytit, a právě jazyk hrdinů umožňuje čtenáři prožít jejich svět autenticky a intenzivně.

Bachelor Dubovický: Ceremoniály růží byly vážně peklo, s jazykem bych se v televizi znovu už nelíbal

Může být podle vás ostravština nebo prajzština plnohodnotným literárním jazykem, nebo pořád narážíme na předsudek, že „velká literatura“ musí znít uhlazeně?
Řada prozaiků záměrně psala nářečím, dialektem, sociolektem nebo argotem, aby zachytili prostředí a autenticitu řeči. Nářečí a obecná forma jazyka se v próze objevují třeba u Irvina Welshe, který píše skotským dialektem, nebo u francouzského L.-F. Célinea a ukazuje, že práce s regionálním jazykem nemusí být jen lokální záležitostí. Přitahuje mě psát nářečím nebo argotem, jazykem formovaným těžkými podmínkami, zdeformovanou řečí, která postupně ztrácí svůj vliv a někdy i původní charakter. Právě takový jazyk může skrývat možnosti, které spisovný jazyk nenabízí, například specifický rytmus, zvukovou barevnost, humor, ironii nebo intenzivní emocionální zabarvení. Ostravština nebo prajzština můžou být plnohodnotným literárním jazykem, pokud se s nimi pracuje vědomě a citlivě. Problémem není sama forma, ale předsudek, že velká literatura musí znít uhlazeně a neutrálně. Práce s nářečím umožňuje zachytit autentické zkušenosti lidí, jejich způsob vnímání světa a živou atmosféru místa, která by ve spisovné češtině často vyprchala.

Když píšete v nářečí, máte pocit, že píšete víc ušima než očima? Jak moc je pro vás rytmus a zvuk jazyka důležitější než jeho význam?
Nářečí je můj rodný jazyk, který jsem slýchával od dětství a stále ho nosím hluboko v sobě. Při psaní vnímám jazyk především ušima, jeho rytmus, melodii a zabarvení slov, spíše než jen jejich význam. Každé slovo má svou hudbu, která určuje, jak větu postavím a jak ji cítím. Píši i poezii, takže vnímám jazyk velmi zvukově a rytmus pro mě není jen ozdobou, ale prostředkem, jak vyjádřit emoce a atmosféru. Psát v nářečí znamená zachytit nejen to, co se říká, ale i jak se to říká, a právě tím vzniká nejhlubší spojení mezi jazykem a čtenářem.

Je jazyk pro obyvatele Ostravska způsobem obrany – jak si udržet vlastní identitu v době, kdy se všechno sjednocuje, zjemňuje a globalizuje?
Ano, jsem o tom přesvědčen. Je to zdánlivě jednoduché, zůstat na svém rodném místě nebo se k němu pravidelně vracet. Hrdinové románu, Johan a Truda, starý dělnický pár, setrvávají ve svých hornických domcích, zatímco jejich děti již žijí mimo Ostravu, v Polsku a v Praze a k rodičům často dojíždějí. Na konci příběhu pod tíhou událostí začnou dokonce znovu mluvit prajzsky a vracejí se zpět ke svému místu i jazyku. Tento návrat je prostý a zároveň hluboký, podobně jako v českých pohádkách, kdy se hrdina vydá do světa, aby získal zkušenosti, ale nikdy nezapomene, odkud pochází. Pohádkový Honza se vydává na cestu a nakonec se stejně vrací. Jazyk se stává nejen prostředkem komunikace, ale i formou obrany proti rozptýlení a ztrátě kořenů. Umožňuje zachovat si místní autenticitu v době, kdy se vše sjednocuje, zjemňuje a globalizuje. Pro obyvatele Ostravska prajzština či místní mluva nejsou jenom způsobem vyjádření, ale oporou, která člověka ukotvuje, spojuje generace a umožňuje návrat k místu, kde je člověk doma.

Co by se podle vás ztratilo, kdyby se o Ostravsku psalo jen spisovně a „neutrálně“? Dá se vůbec nálada toho kraje přeložit do jiného jazyka, aniž by se něco podstatného vytratilo?
Vytratila by se zřejmě autentická atmosféra regionu, jeho jazyková barvitost i místní osobitost. Nářečí nese nejen slovní zásobu, ale i rytmus mluvy a humor, který spisovný jazyk nemůže plně vyjádřit. Většinou se ovšem na toto téma objevují knihy, ve kterých se nářečí nebo slang mísí se spisovným jazykem a jsou tím pro čtenáře srozumitelnější. Přenést místní náladu do spisovného jazyka lze ale jen zčásti, rytmus, zvukomalba a regionální humor se mohou vytratit. Román Idu ten rybnik přikryt peřinu je do jisté míry ojedinělý právě tím, že je napsán zcela v nářečí.

Obálka knihy