Jako malý jezdil s dědečkem Pražským Semmeringem do Hostivice a zpátky. S babičkou pro změnu často chodil sem a tam po smíchovském železničním mostu. Mašiny na kolejích. To bylo jeho. Však i svou první práci začal v dopravě. Jako mladý dělal pomocníka dozorčího v depu metra. Během civilní služby si na chvíli od kolejí „odpočinul“ a pomáhal v Divadle ABC. Sháněl rekvizity nebo rozvážel lístky do soutěží do rádií.
Jakmile mu bylo 21 let, začal kariéru tramvajáka. Udělal si kurz a v dopravním podniku si odpracoval tři roky. To byla tehdy podmínka k tomu, aby mohl člověk řídit tramvaj. Poté odešel k dráze. Vedlejšák v dopravním podniku mu ale zůstal po celou jeho kariéru u Správy železnic. Zatímco dřív musel občas obvolávat všechny vozovny a zjišťovat, kde by mohl vzít směnu, nyní mu stačí se podívat do zaměstnanecké aplikace a už ví, kde mají zrovna volno. „Řidiči brigádníci jsou podle mého pro dopravní podnik nepostradatelní, bez nich by to v současnosti asi nešlo,“ myslí si Špirk.
Zdaleka není jediný, kdo jezdí v Praze brigádně tramvají, stejně jako on to mají i další výpravčí nebo i strojvedoucí. Mezi brigádníky ale najdete i pár ředitelů z dopravního podniku. „Občas tramvaj řídí například Jan Šurovský, technický ředitel DPP, nebo Miroslav Penc, vedoucí jednotky Dopravní cesty Tramvaje,“ připomíná některé své kolegy Špirk. Mimochodem, on to má ještě o něco složitější než ostatní. Za svou brigádou musí jezdit přes sto kilometrů. Žije totiž v Nepomuku u Plzně.
Protože tramvají v Praze jezdí už přes dvě dekády, nemůže nepadnout také otázka na současnou dopravu v metropoli. Řidič odpovídá diplomaticky: „Když jsem začínal, tak jsem přijel na Újezd a stál jsem v koloně aut až k Národní třídě, následně jsem popojel do Lazarské a opět mě brzdila kola aut až na Václavák. To v současnosti není.“ Podle Špirka se v Praze řada věcí z pohledu tramvajáka zlepšila. „Zavedly se preference, vznikla spousta oddělovacích prahů pro tramvaje. Udělalo se hodně,“ říká Špirk. Jedním dechem ale dodává, že dost by se ještě udělat mohlo.
Dost o dopravě. Na závěr se ještě zastavíme u jeho posledního technického koníčku. Dlouholetý výpravčí je totiž také vášnivý fotograf. „Když jsem byl mladší, jezdil jsem fotit různě po republice. Do Brna a Ostravy tramvaje T2, do Bratislavy tramvaje K2, do Plzně trolejbusy 9Tr. Pak přišla rodina a děti a výletů ubylo,“ vypráví fotograf samouk. Rukama mu prošly například ruské fotoaparáty Smena a Zenit nebo německá Praktica. Fotit se učil sám za pochodu. V současnosti ale nejčastěji cvakne tramvaj nebo vlak na mobil.
Bez zajímavosti není, že jeho snímky mají úspěch. „Nedávno jsem dostal zprávu, že obě fotky, které jsem poslal, byly vybrány do drážního kalendáře,“ chlubí se. Zatímco dřív často cestoval za svou vášní po Česku a snímky poctivě archivoval, nyní už na svůj koníček nemá tolik čas. „Teď cestuji vlakem s kamarády hlavně po pivovarech anebo jedeme s dětmi tam, kam chtějí ony,“ usmívá se Špirk.
