Nejsledovanější titul v historii streamovací platformy s červeným N ve znaku je i podruhé mysteriózně laděnou záležitostí, která je něčím mnohem víc, než jen chytře koncipovanou mysteriózní vyvražďovačkou. Navíc je dvojka kratší o zhruba hoďku, což se v dnešní uspěchané době hodí. Na druhou stranu se však bohužel dočkáváme useknutého konce.
Hra na Oliheň opět nesměla chybět v naší internetové rubrice Strážce streamu.
Wony a neklid
Zahraj si sérii dětských her a následně buďto zbohatni, nebo zemři. Tenhle jednoduchý námět se pokoušejí znovu rozvinout tvůrci jihokorejského seriálu Hra na oliheň. Seriálová záležitost á la japonský snímek Battle Royale, nebo chcete-li spadající do kategorie death games počinů typu Hunger games, byla napoprvé i výborným psychologickým dramatem. Příběh pojednával o 456 zoufalých soutěžících, kteří se, jak jsem již nadnesl výše, utkávali v sérii smrtelně nebezpečných her o přežití a výhru 45,6 miliardy wonů (což je něco přes 38 milionů dolarů, tedy něco přes 900 milionů korun). Aby byl pořádek, dohlíželi na ně maskovaní strážci v růžových kombinézách a jejich vůdce v černém – Frontman, též zvaný Bílý kůň.
Druhá řada se dopodrobna věnuje vztahu mezi Čun-hoem a jeho bratrem In-hoem neboli Bílým koněm (na snímku).
Hlavní postavou seriálu byl pak Seong Gi-hun (Lee Jung-jae), otec, hazardní hráč s nepřekonatelnými dluhy a nemocnou matkou. Ten byl v první řadě stručně řečeno unesen na opuštěný ostrov, kde se spolu s dalšími zoufalci, jako byl gangster Tok-su (Heo Sung-tae), emigrantka ze Severní Koreje Se-Bjok (Ho-Jeong Jung), stařeček s nádorem Il-nam (Oh Yeoung-su) či Ki-hunův soused Sang-Wu (Park Hae-su), účastnil série zmiňovaných vražedných her. Hned tou první byl kupříkladu korejský ekvivalent našeho Cukr, káva, limonáda. A pro mnohé účastníky skončil rychlou smrtí.
Syndrom Ztracených
Druhá řada zvyšuje sázky a Lee Jung-jae si v ní svou roli zopakovává. Jeho Gi-hun se totiž na konci předchozí série stal jediným přeživším krvavých her a tedy i notně traumatizovaným, zároveň však i ukrutně bohatým člověkem. Na konci první řady se nicméně stala ještě jedna zásadní věc. Podařilo se mu totiž lehce nakouknout za oponu a lehce si pro sebe nastínit filosofii herních tvůrců. Na začátku druhé řady jej proto nacházíme v situaci, kdy s pomocí početného týmu většinou natvrdlých zaměstnanců zatvrzele pátrá po lidech, kteří za zvrhlou soutěží stojí.
Maskovaní strážci v růžových kombinézách a jejich vůdce v černém, Frontman (Bílý kůň), se stali fenoménem.
Nejprve hlavní hrdina hledá Náboráře v elegantním obleku, který nejen jeho, ale i ostatní hráče před lety rekrutoval ve stanicích metra pomocí hry zvané ddakji. Poté se s pomocí několika scénáristických kliček, jak už nám ostatně pár týdnů nazpět prozradili i upoutávky, dostává zpět na tajuplný ostrov a zařazuje se opět jako hráč do zvráceného mlýnku na maso s cílem zlikvidovat hru a její tvůrce zevnitř. Jeho chování je asi podobně logické jako někdejší chování postavy Jacka Sheparda (Matthew Fox) v seriálu Ztraceni. Ten se mimochodem taky svého času vracel na ostrov, kam předtím spadl s letadlem. Ale vem to nešť. Alespoň se zase něco napínavého děje.
Do stejné řeky
V roce 2022 získala Hra na oliheň celkem čtrnáct nominací na ceny Emmy, což je pro neanglickou sérii rekord. Následně je proměnila ve čtyři ocenění. První sérii tedy vychvalovat v tomhle textu nehodlám. Není to potřeba. Druhá řada to má u diváků, a vlastně i u mě, mnohem těžší. Její tvůrci totiž, pokračování seriálu opět pochází z dílny režiséra Hwang Dong-hyuku, mají logicky v diváky již probádaném světě nachystaná mnohem méně úderná překvapení. I přesto se však se svým úkolem perou statečně. Ať už servírují zcela jinou hru, než dosud přeživší hráči očekávají, variují s novými mnohem mladšími a v mnoha ohledech autentičtějšími postavami, či vytahují rádoby mrtvého detektiva (a hodně podivnými rodinnými vazbami) z první sezóny, je to vždycky radost sledovat.
Maskovaní strážci v růžových kombinézách se již stali popkulturním fenoménem. Mnoho fanoušků seriálu je v metru, kde rozdávali náš deník minulé pondělí, okamžitě poznalo.
Seriál má na můj vkus až příliš vleklý a nenápaditý rozjezd. O useknutém konci, který vnadí na sledování další řady, jsem se již zmínil výše. Jinak nemám ale tomuhle jihokorejskému seroši ani napodruhé moc co vytknout. Opět to neskutečně šlape. Nejlepší ingredienci aktuální druhé řady jsem si navíc nechal úplně nakonec. Nové řadě totiž totálně kraluje v jedničce se pouze krátce mihnoucí postava Bílého koně v podání slavného korejského herce Lee Byung-huna. Nechci příliš prozrazovat, ale tvůrci se herce i jeho postavu rozhodli využít tak, jak to jen nejkreativněji šlo. Tento text – svátečního Strážce streamu jsem se proto rozhodl ukončit netradičně, a to související citací režiséra a scenáristy seriálu Hwanga Dong-hyuka.
Ze seriálu Hra na oliheň (Squid Game), 2021
„Původně jsem chtěl Lee Byung-huna do role Bílého koně obsadit jenom proto, abych překvapil korejské fanoušky, když si sundá masku. Ale s Byung-hunem je to tak, že i když se má dějem jenom mihnout, do svojí postavy se důkladně vžije a řeší spoustu otázek: Kdo je In-ho, proč se chová tak, jak se chová, o co mu vlastně jde? Právě díky němu jsem mohl příběh rozvinout. I proto máme v téhle řadě příběh o In-hovi a Čun-hovi a jejich vzájemné dynamice. Vymýšlel jsem ho už během psaní první řady. Byung-hun mě u druhé řady doslova bombardoval otázkami a pak jsme sáhodlouze probírali všechno možné. Bavilo mě to. Díky jeho šťourání je jeho postava daleko plastičtější a skutečnější. Ze svojí perspektivy koukám na všechno jakoby svrchu, takže mi můžou unikat detaily. První řada byla trochu detektivka, ve které šlo o to, kdo je pachatel. Ve druhé už to víme, ale je pořád velká zábava sledovat, jak svoje zločiny skrývá a se svým okolím cvičí, jak se mu zachce.“
Hra na oliheň
|
