Bylo v prvních dnech války hodně složité zkoordinovat činnost všech firem, úřadů a lidí, kteří pracovali na konkrétní vojenské pomoci pro ukrajinskou armádu?
Reakce firem byly veskrze pozitivní. Nezaznamenali jsme jediný případ, kdy by někdo nebyl ochotný pomoci. Samotné firmy aktivně vyjednávaly se zahraničními zákazníky. Na vysvětlenou. Běžná vojenská výroba trvá měsíce až roky. Navíc se nevyrábí na sklad, ale na konkrétní objednávku. Abychom mohli účinně pomoci v řádu dnů, museli jsme zajistit to, co již bylo vyrobeno a co čekalo na odeslání. Firmy okamžitě kontaktovaly zahraniční partnery s dotazem: Nebude vám vadit, když to, co jsme pro vás vyrobili, použijeme na Ukrajinu a vám to dodáme někdy později? Nestalo se jedinkrát, že by zákazník trval na splnění dohodnuté zásilky a dodržení termínu. Takže se současně udělala inventura, co všechno u nás máme skladem a co jsme schopní dodat. Současně se zrychlily procesy licenčního řízení.
Ukrajina pravděpodobně patřila i předtím k našim zákazníkům.
Jistě, aktivity ze strany Česka tam byly. Ihned jsme zjišťovali, co potřebují. Osobně jsem tam byl v minulosti několikrát obchodně jednat. V takové době se osvědčuje, že znáte lidi v dané zemi, takže pomohl kontakt na šéfa ukrajinské asociace, jinak plukovníka v záloze, který byl pochopitelně také povolán do obrany. Tu jsme jim, mimochodem, pomáhali před několika lety zakládat. Velký kus práce odvedla ukrajinská ambasáda v Praze. Ona byla tím největším partnerem pro asociaci. Důležitou roli sehrála Sekce průmyslové spolupráce českého ministerstva obrany, která oficiálně komunikovala s ukrajinským velvyslanectvím.
Za jakých podmínek zbrojaři dodali materiál?
Za materiálové náklady. Včetně výdajů na platy lidí. A energií, zvláště ty nejsou v této době zadarmo. Částečně se to vše platilo z ukrajinských peněz a částečně z darů. Co bylo i pro mě obrovské překvapení, to byla částka, kterou Češi poslali na účet ukrajinského zastupitelství v Česku. Víc než šest set milionů korun, za které mohli a stále mohou Ukrajinci nakupovat zbrojní vybavení. To je asi největší solidarita. Humanitární pomoc, to už je běžné, ale když jim dodáme zbraně, tak už nemusíme potom dodávat obvazy, obrazně řečeno.
Obecná představa je, že jsme dodávali a dodáváme hlavně jednoduchou výzbroj, zbraně, které jsou ještě dědictví naší éry ve Varšavské smlouvě. Ne vyspělé systémy. Že se tam válčí s kalašnikovem a starými tanky. Jak to je?
Ukrajinská armáda je na vyšší úrovni než před deseti lety, to ano. Musíte si uvědomit, že je tam částečně profesionální armáda. Jenže když mobilizujete, lidem nemůžete dát nic jiného než to, s čím už umějí zacházet. Není čas je něco učit. Do jisté míry je proto výhodou, že jsme byli součástí východního bloku a naše zbraně i jejich obsluha byly kompatibilní. Přestože jsme už přešli na jiné ruční zbraně a jinou ráži, náboje do kalašnikova se neustále vyrábějí. Takže jsme je byli schopní dodat. Přestože naše armáda byla vybavena samopaly vzor 58, u nás vyrábíme i kalašnikovy. Pro země třetího světa je to zbraň nadčasová, jednoduchá. Osobně jsem z kalašnikova střílel asi před dvěma lety, překvapilo mě, jak neuvěřitelně příjemná a přesná zbraň to je. Přese všechno, jak je konstrukčně stará.
Jaké techniky proti sobě na obou stranách na Ukrajině stojí? Je vyspělá lepší než ta konstrukčně starší?
Vyspělejší technika je náročnější na vyspělost obsluhy, na logistiku, na servis. Má ale vyšší účinnost. Už jsem na to upozornil, že záložákům a domobraně nemůžete dát protitankové střely, do kterých potřebujete baterky. Kde je budou shánět? Pro domobranu je klasická pancéřovka RPG to nejlepší, co může dostat. Protože si každý hned vzpomene, jak s tím zacházel před patnácti dvaceti lety během základní služby. Umí to obsloužit hned a není to tak drahé. Dá se toho dodat hodně. Javelin je výborná zbraň, ale kdo s ní neumí zacházet, ten se netrefí. Pokud má domobrana jednoduché, ale účinné zbraně, nepřál bych žádné armádě bojovat v rozstříleném městě. To je nejhorší, co se jí může stát. Navíc proti obráncům odhodlaným bojovat o každý metr.
Je Rusko ve všech směrech vojensky soběstačné? Nepostihují současné ekonomické sankce například elektronické vybavení v jeho tancích nebo letadlech? Že by jim chyběly součástky?
Neumím to říct do důsledků. Uvědomme si, že Rusko je druhý největší exportér zbraní na světě, má obrovskou průmyslovou základnu pro tento obor. První sankce po Krymu jim nijak neublížily, naopak jim pomohly, protože investovali do vlastní soběstačnosti. Nic jiného jim nezbývalo. Bylo by jistě báječné, kdyby na nás byli v něčem částečně závislí a my mohli dodávky zastavit. Ale nevím, jak je to podrobně s elektronickými systémy, na které se ptáte. Jenže ani ekonomická embarga nefungují stoprocentně. Vždy se najde někdo, kdo je obejde a dodá zakázané zboží. Když jsem po vysoké škole nastoupil do Tesly Kolín, měli jsme tam počítač, který byl na seznamu zakázaného zboží za železnou oponu. Stálo to víc peněz, ale továrna ho měla. Vždy a všude se najdou překupníci. Obávám se, že i v ruské technice mohou být čipy, které jim není povolené prodávat, ale…
Jaké poučení pro nás vyplývá ze tří týdnů války?
Globalizace vždy jde proti bezpečnosti. Mám signály, že se omezují dodávky některých surovin. Německo například přestává vyvážet hliníkový prášek, považuje ho za strategickou surovinu. Alfou a omegou je inventura toho, co naše armáda potřebuje a jak se produkty vyrábějí. Kompletní rozbor do posledního šroubku, včetně vstupních materiálů a surovin. Abychom věděli, co se odkud dováží. Kdybychom se dostali do stejné situace jako Ukrajina, mohli bychom použít jen to, co máme v zásobách, a už bychom nebyli schopní to vyrobit. Nebude celulóza potřebná do střeliva, nebude ta či ona ocel a podobně. Podpora domácího průmyslu ve zbrojní sféře není jen v tom, že nakoupím zbraně a vybavení od domácích firem. Musím přesně vědět, z čeho jsou jejich výrobky udělané, protože může být třeba devadesát procent součástek z dovozu. Když během takové inventury zjistím, že je tam něco, kde jsme zranitelní, tak od toho jsou státní hmotné rezervy, kam se mohou nakoupit takové věci. Ale nejdřív musím mít inventuru. Ne u všeho, u klíčových věcí ano.
Opotřebení zbraní je ve válce podstatně vyšší než v mírových podmínkách, kdy má voják po každé ostré střelbě čas důkladně zbraně vyčistit.
Jinak vypadá výroba pro mír a jinak pro válku. V míru je cíl, aby zbraň fungovala dlouhodobě. Ve válce se z ní rychle stává spotřební materiál. Válečná výroby sice bývá mírně ošizená, ale musí se toho vyrábět víc a rychle. Ukrajina měla po rozpadu Sovětského svazu silný vojenský průmysl. Nevyráběli sice všechno, ale konverzí části zbrojní výroby vojenský průmysl ještě zeslábl. Budiž nám mementem, abychom si vlastní zbrojní průmysl udrželi.
Mají naše zbrojařské firmy zpětnou odezvu, jak se námi dodané zbraně v této válce osvědčily?
Myslím, že se o tom už ví, ale z taktických důvodů se o tom nemluví. Stejně jako o tom, co vše jsme tam dodali, pominu-li první dodávku převážně ručních zbraní ze strany ministerstva obrany. Ta byla podrobně rozpitvaná. Další už ne, protistrana nemá vědět, co tam šlo. Není ani dobré zveřejňovat, odkud a kam zbraně jdou – už kvůli konvojům, které mohou být cílem útoku protivníka. Kolik čeho a kam bylo a ještě bude dodáno, to se snad jednou dozvíme.
