Ne vždy se podaří najít zaručený recept na oscarový film, jak se během let mnohokrát ukázalo. Ostatně zaručený recept dost možná ani neexistuje, stejně jako neexistuje objektivně dobrý či objektivně špatný film. Do výběru nominací a následného udílení sošek zasahuje celá řada proměnných. Záleží na tom, kolik filmů za rok porotci uvidí, o čem se mluví v jejich okolí. Velkou roli hraje samozřejmě konkurence, intenzita kampaní a také osobní preference každého porotce a kritérií, jež jsou podle něho vhodná pro oscarový film. Do toho všeho probíhá následná diskuse.
Je těžké dostat se do hlavy lidem, kteří Oscary udílejí, protože nefungují podle zautomatizovaných vzorců. Můžeme vycházet z toho, jaké filmy Oscara skutečně získaly, nicméně i to nám často neposkytne uspokojivou odpověď.
Uspěli jsme třikrát
Český, potažmo československý film získal Oscara celkem třikrát. V roce 1965 jej získalo psychologické drama Jána Kadára a Elmara Klose Obchod na korze, o dva roky později jej obdržel Jiří Menzel za Ostře sledované vlaky a až v roce 1996 si jej vydobyl Jan Svěrák díky dramatu Kolja. Všechny tři filmy mají určité společné jmenovatele, kteří na akademiky udělali dojem, a sice výpovědní hodnotu ohledně historie, dobře identifikovatelné a ztotožnitelné společenské souvislosti a funkční osobní rovinu.
Jinými slovy, ve všech třech filmech jsou přítomné historické souvislosti té doby – okupace, totalita, atmosféra strachu a nesvobody. Souvislosti nejsou pro diváka nijak složité, ve filmech se poměrně transparentně objevuje cizí mocnost, která ovlivňuje myšlení společnosti. Ta se přitom nemění vlivem cizích mocností, pouze ukazuje vlastnosti, které jsou v ní skryté. V popředí jsou přitom osobní příběhy poměrně všedních hrdinů, jež problémy velkého světa zajímají jen okrajově, přestože se jich dotýkají na osobní úrovni. Takové vzorce se často objevují u ambiciózních českých filmů, které zpravidla bojují o České lvy nebo právě o cenu americké Akademie filmového umění.
Přestože akademie dostává české filmy k posouzení každoročně, jen pár se jich dotklo byť jen nominace. Od devadesátých let si zlatou sošku postavil na polici jen Jan Svěrák, jehož Kolja víceméně naplňoval řečené vyprávěcí vzorce. Představoval model velkého filmu zachycující působivý osobní příběh na pozadí velkých geopolitických změn, ostatně stejný model využíval snímek Anglický pacient, jenž tentýž rok vyhrál Oscara za nejlepší film.
Titanic i Shakespeare
Silná romantická dramata zasazená do historického období ostatně opanovala celou polovinu devadesátých let, jak dokazuje vítězství filmů Titanic či Zamilovaný Shakespeare. Zlom přišel po roce 2000, kdy se podle akademiků stalo nejlepším filmem roku drama Americká krása a nejlepším cizojazyčným filmem španělský snímek Vše o mé matce, zatímco film Saši Gedeona Návrat idiota, rovněž vztahové drama, nebyl ani nominován. Rok nato se nominace dočkalo drama Musíme si pomáhat Jana Hřebejka a Petra Jarchovského. Ani přes nadšené zahraniční ohlasy ale neuspělo.
Další šance na výhru se český film dočkal v roce 2003 se snímkem Želary. Ten působil jako ideální materiál podle osvědčených vzorců. Zaměřoval se na romantický příběh na pozadí posledních měsíců druhé světové války, přitom pracoval s přírodní lyrikou a prvky venkovské prózy, což je pro tvorbu českých zemí příznačné. Ani tato sázka ale nevyšla. Protože porotci nejsou stroje a nedá se spolehnout na automatickou platnost osvědčených vzorců, může se snadno stát, že štěstí na nominace brzy dojde. Tím spíš, že v české produkci sotva vznikne film jako Gladiátor nebo Pán prstenů.
Tuzemské prokletí?
Od té doby se český film nominace nedočkal, i když to producenti zkoušeli s tituly jiného zaměření i žánrů. Ostatně, hřebejkovská komedie Horem pádem neměla proti konkurenci, již představoval například Pád Třetí říše nebo Hlas moře, příliš šanci. Přitom ke komisi každoročně putovaly ambiciózní snímky, ať už šlo o civilní sociální dramata Bohdana Slámy – Štěstí, Bába z ledu, umělecké experimenty – Šílení, Karamazovi, Alois Nebel, komorní dramata – Fair Play, Domácí péče nebo trochu nepochopitelně i obhroublá komedie Donšajni. Zároveň to Češi zkoušeli i s dříve osvědčenými historickými filmy, nicméně ani Menzelova adaptace románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, ani detektivní thriller Ve stínu stejně jako oceňovaný Protektor Marka Najbrta nezaujaly akademiky natolik, aby jim uštědřili nominaci.
Roku 2019 se prokletí aspoň částečně zlomilo – třem tuzemským počinům se od té doby podařilo dostat aspoň do širších nominací. Do nejlepší patnáctky proniklo depresivní Nabarvené ptáče Václava Marhoula, dobový Šarlatán Agnieszky Holland a letos právě úspěšné Vlny Jiřího Mádla. Ani ty však recept na oscarový úspěch nenašly, jestli vůbec nějaký existuje. Nedá se totiž moc předpovídat, jaké tituly mohou u akademie zabodovat příště. Trendy a společenské preference se mění, u nás se ale spíše spoléhá na témata spojená s naší historií, což ne vždy zahraniční publikum zasáhne. Podaří se českým filmařům najít co nejdříve ten pravý akademický klíč? Doufejme, že ano.
