Už v druhé polovině šedesátých let si i ti nejmenší školáci v Československu vyprávěli drsnou anekdotu z oblasti černého humoru. Byla však velice výstižná: „Víte, kdo je největší upír? Gusta Fučíková! Žije z jedné mrtvoly už skoro čtvrtstoletí...“
Kremelská pozůstalá Naděžda Nikolajevna
Postavit na piedestal jako symbol režimu, a hlavně odkazu zesnulého politika, to dokonale provedli už ruští bolševici. Poté, co v roce 1924 zemřel vůdce revoluce Vladimír Iljič Lenin, hodila se jeho manželka Naděžda Konstantinovna Krupská jako nástroj, jak vedle balzamovaného politika prodloužit jeho ideje co nejdéle v čase.
Svým způsobem to byla nešťastná vdova, která si u Stalina neprosadila pohřbení svého zesnulého muže do hrobu, namísto aby ho předváděli jako atrakci v mauzoleu na Rudém náměstí v Moskvě. Ona sama sovětského diktátora v lásce neměla, v soukromí ji nezbožňoval ani Stalin, často se o ní nelichotivě vyjadřoval a držel ji co nejvíc v izolaci. Sice si mohla užívat luxusu a dostatku v Kremlu, ale nebyla ničím jiným než figurou, kterou navenek společnost přijímala jako spolupracovnici „velkého Lenina“.
Krupská s Leninem v Gorkách. Přežila ho o patnáct let.
Přednášela o Leninovi, o jeho revolučních myšlenkách a činech, byla členkou ústředního výboru komunistické strany. Ale byla jen dekorací. S poctami ji v roce 1939 pohřbili také na Rudém náměstí, ale do hrobu.
Julek zahýbal Gustě, Gusta zase zahýbala Julkovi
Již zmiňovaná Gusta Fučíková se stala pro československé komunisty lákavým reklamním objektem hned po druhé světové válce. Vedení KSČ si uvědomilo, že když náležitě zpropaguje zápisky komunistického novináře a Gustina manžela Julia Fučíka, bude to současně vzkaz pro společnost, jak se za svobodu a v boji proti nacismu obětovali právě komunisté.
Reportáž psaná na oprátce, kterou Fučík sepsal v pankrácké věznici, se stala v následujících čtyřiceti letech pravděpodobně více překládanou literaturou než Haškův Švejk a Čapkova nejslavnější díla. Především proto, že propagační cizojazyčná vydání protlačovala do světa komunistická strana.
Gusta Fučíková se ráda, a hlavně vědomě stala „vykladatelkou“ odkazu manžela. Ten se vedle svého nadšení pro komunismus, Sovětský svaz a světlé zítřky vyznačoval kromě břitkého pera i velkou slabostí pro ženy. Ženě zahýbal už v době, kdy nebyli svoji, dokonce se načas rozešli. Když byl Fučík dva roky v Sovětském svazu, v zemi, kde podle něho zítra už znamenalo včera, Gustina mu jeho nevěry během nepřítomnosti vracela. To vše ale nikdy po válce veřejně neprozrazovala.
Gusta Fučíková se stala interpretkou života a díla svého popraveného manžela. Určovala, co a jak se o něm bude psát.
Jako oddaná strážkyně Fučíkova odkazu se stala členkou ústředního výboru KSČ, čestnou předsedkyní Československého svazu žen, působila ve Svazu protifašistických bojovníků, stala se tváří různých mírových iniciativ.
Především však šířila pověsti o svém „Julkovi“ jako vzoru všech ctností, jako by tento fyzicky krásný muž ani koutkem oka nepohlédl za jinou ženskou bytostí. Pokud si ale prostudujete snímky jeho spolupracovnic z období ilegální činnosti za války, byly to výhradně velice krásné ženy. Gusta si o manželovi nedělala iluze, ale v rozhovorech a při přednáškách byl Fučík andělem. Profesionální vdova měla přístup k výhodám prominentů, třeba k výběrové zdravotní péči. Současně ale byla i cenzorkou všeho, co o Fučíkovi až do její smrti v roce 1987 vycházelo.
Národní vdova číslo 2. Málem skončila na šibenici
Současně s Gustou Fučíkovou se komunisté po osvobození v roce 1945 umně chopili odkazu dalšího významného komunisty. Jan Šverma, který zahynul při ústupu do hor během Slovenského národního povstání, byl podobně vhodným vzorem, který už před únorovým pučem v roce 1948 KSČ využívala ve svůj prospěch.
Jeho žena Marie Švermová se chopila propagačního praporu, výrazně posilovala pozice ve vysoké funkci na ministerstvu zahraničí. I když možná ne tak urputně jako její vrstevnice Fučíková. Sem tam hovořila o jeho památce na setkáních, účastnila se otevírání škol pojmenovaných po Janu Švermovi. Významně se ovšem podílela na únorovém puči, když Gottwald oznamoval na Václavském náměstí z korby náklaďáku, že uspěl u prezidenta se svými požadavky. Švermová stála metr od něho a nadšeně aplaudovala.
Jenže pak nastal rychlý pád. Měla být jednou z hlavních postav politických procesů, dokonce číslem jedna nebo dva. Jenže ve stranické hierarchii byla přece jen níž než Rudolf Slánský, generální tajemník strany. Toho si sovětští poradci nakonec vybrali jako hlavní eso. Švermová sice skončila ve vězení, prošla si tvrdými výslechy i mučením, ale naštěstí neskončila na šibenici.
Budoucího prezidenta USA provázela po Praze
Když ji po pěti letech věznění propustili, už se vzdala svého nadšení pro stalinistické ideje, kterým v mládí podlehla. Přivítala změny v roce 1968, ale normalizační období Husákova režimu ji vrátilo do reality. Opět byla nepohodlná, což vedlo k tomu, že se stala jednou z prvních signatářek Charty 77.
Paradoxem jejího života se stal rok 1970. Tehdy u ní v bytě v pověstném „skleněném domě“, hned naproti generálnímu štábu, kde žila s dcerou a její rodinou, pobýval student a budoucí prezident USA Bill Clinton. Ubytování v Praze mu doporučil vnuk Marie Švermové Jan Kopold, jeho spolužák z Oxfordu. Bývalá československá politička a chvilková „profesionální vdova“ provedla mladého Američana historickou Prahou.
Novější dějiny znají další osoby, které se také musely vyrovnat se slávou zemřelých partnerů
|
