Před šestnácti lety hledali levné bydlení. Začal svůj život se svou ženou Petrou budovat ve vesničce Tochovice nedaleko Příbrami ve starém drážním domku – vechtrovně. Tam celý jeho příběh, kdy se nechal okouzlit železnicí, začal. A nutno říct, že vlastně náhodou. „Můj dědeček byl zaměstnaný u dráhy jako signalista, dalo by se předpokládat, že k takovému koníčku jsem vždy měl předpoklady. Omyl. Byla to souhra náhod, že mí rodiče pořídili starou rozpadlou vechtrovnu jako chatičku se zahrádkou a to, že jsem potkal svou nynější ženu Petru. V roce 2005 jsme vechtrovnu od rodičů odkoupili a začali jsme si plnit sen o útulném klidném bydlení. Leckdo namítne, že bydlet u dráhy, kde vlaky projíždí třicetkrát denně, je absolutně nemyslitelné. Opět omyl, je tu takový klid, že jakýkoli člověk z města by vám záviděl a prakticky se těšil na každý průjezd vlaku a na věci s tím spojené,“ říká pro deník Metro Dan Suk.
Byl to středověk, směje se
Oživování vechtroven se těší v dnešní době velkému zájmu. Podle Dana Suka lidé, kteří se zajímají o historii nebo se chtějí oprostit od neskutečně bláznivého tempa dnešní doby, rádi zajedou načerpat na taková místa energii, zavzpomínat, jak tudy dříve vlakem projížděli. Jak ale sám říká, on ze začátku hledal klidné místo pro žití. To až později rozjel budování malého železničního muzea a hospůdky. „Je potřeba říci, že začátky byly velmi kruté. Suchý záchod, venkovní sprcha, elektřina zcela nevyhovující bydlení na úrovni, vytápění pouze kamny na dřevo, prostě středověk,“ usmívá se.
Všechno začalo malou nádražní svítilnou
Během dvou let se jim podařilo zrekonstruovat interiér domku a do pěti let z něj bylo obstojné bydlení i s pěknou zahrádkou. „Jelikož v tu dobu už jsem byl zaměstnán jako profesionální voják, začal jsem uvažovat o nějakém zázemí, kde bychom se mohli scházet s přáteli a kolegy z práce, něco ugrilovat a popít. Nejdříve mě napadlo udělat pergolu a stylizovat ji do vojenského stylu. Jenže kdo by chtěl žít prací i doma. Nejsem žádný zelený mozek, jak se s oblibou nám vojákům říká. Tudíž druhá možnost se rýsovala jako jasná.“
Dan Suk, který se mimochodem před prací pro armádu živil jako řidič kamionu a po Evropě najel 1,5 milionu kilometrů, si vzpomněl, že jednou v aukci na internetu vyhrál malou nádražní svítilnu a napadlo ho udělat u drážního domku krásnou čekárnu s výdejním okénkem, dobovými jízdními řády a lampami. „Jenže to bych nebyl já, abych si nesplnil i další sen. Vždy jsem si přál mít u domu něco, co by odlišilo náš od ostatních, a bylo už z dálky vidět, že zde bydlí nadšenec pro železnici. Není přece nic romantičtějšího než mít doma funkční návěstí, blikající výstražníky, nebo dokonce funkční závory. To potvrdí devět z deseti manželek,“ říká.
Jak tyhle všechny nádražní věci sháněl, poznával nové a nové přátele, kteří mu doporučovali další věci, radili, co by měl ještě přidat, upravit a postavit, až se rozhodl uskutečnit sen největší. „Pořídím si svůj vagon s vlastní lokomotivou a udělám si v něm zimní sídlo na schůzky s přáteli a dětmi, když letní pergola bude zazimovaná,“ libuje si, že se rozhodl správně.
A když lokomotivu, tak jedině Brejlovce! „Moje srdeční záležitost. Skoro nemožné něco takového sehnat. Až teprve koncem září 2016 jsem sehnal zachovalou kabinu. Spoustu dní předem jsem převoz zařídil, zjistil si míry a sehnal znalecký posudek, aby vůbec byla akce možná,“ popisuje první peripetie.
S kamarádem vyrazili do České Třebové. Perfektně naplánované, vše mělo být během pár hodin vyřešené. Jenže až na místě, když kabinu nakládali, zjistili, že míry byly špatně udané. Vše dolů, cesta 300 kilometrů zpět, sehnat nízký vlek a po třech hodinách odpočinku znovu na cestu. Druhý pokus proběhl už bez problémů a Brejlovec se už pyšnil na svém novém místě, v novém domově v Tochovicích. A Suk přemýšlel, kde sehnat vagon za lokomotivu. To se mu podařilo až o dva roky později. Svůj další kousek našel díky kamarádovi jen 15 kilometrů od Tochovic skoro zadarmo. Ideální nápad se nakonec zrealizoval. Dan s bratrem připravili z originálních pražců podklad pro vagon.
„Od té doby se mi snaží přátelé pomáhat. Shání drobnosti, které potěší takový druh nadšenců, jako jsem já. Různé staré cedulky, čísla, stojánky, držáky a další maličkosti, které jen posilují mou myšlenku udělat nakonec z mého vagonu místo, kam rodiče zdarma vezmou své děti, ukážou jim, jak to dříve na železnici vypadalo, a ti dříve narození zavzpomínají na své mládí,“ dodává nadšenec.
Velké plány frajera
Z jejich zahrady se pomalu stává železniční muzeum. Prozatím tu mají staré drážní lampy, cedule a označení návěstidel, drážní telefon, světelná a mechanická návěstí, kabinu z trutnovského Brejlovce 750.346-9, služební vagon, ale největší raritou je zde zvoncová návěst – hekafon, „číňan“ – z roku 1920. „Vedle vechtrovny máme zahradu, která bude brzy rozdělena na soukromou a veřejnou živým plotem, podél pozemku vysázím túje, aby to vytvořilo útulné klidné prostředí, a pergolu samozřejmě dozdobí popínavé růže nebo visuté truhlíky s jinými popínavými druhy,“ představuje svoje plány.
V budoucnu chce ve vagonu otevřít malé občerstvení, aby si při návštěvě měly rodiny s dětmi kam sednout. Počítá i s výrobou stojanů na kola v dobovém stylu železnice a dětského koutku ve formě vláčku, pískoviště nebo prolézaček.
„Rodina mému snu od počátku moc nevěřila, že by ho šlo dotáhnout do zdárného konce, a i v současné době je stále na pochybách. Přátelé se mým plánům smějí, mají mě za blázna a už jsem si zvykl i na hlášky typu ‚ještě že ten můj manžel je normální‘,“ říká a jen si lehce postěžuje, že tu loni měl nečekanou návštěvu. Kvůli ní nainstaloval bezpečnostní kamerový systém včetně alarmu. Taky mu vše hlídají dobrmanka se stafordem. Ale lidem věří a je jim vděčný. „Překvapuje mě facebooková skupina U Kolejí, kterou jsem založil a kde je spousta lidí, kteří mému snu fandí,“ říká velmi aktivní skoropadesátník. Připomíná, že není členem žádného spolku, nepobírá žádné dotace. Hodně mu pomohla jeho manželka, která všechno tohle svolila mít na zahradě. „Určitě by jinak můj sen dávno skončil. A také mi pomáhají přátelé, i díky nim získávám podporu svého úsilí,“ uzavírá Dan Suk.
