René Šír během našeho rozhovoru několikrát zopakuje, že dobrý příběh je důležitější než destinace. A právě příběh člověka, který se rozhodl splnit si dětský sen, chce zachytit od prvního telefonátu až po okamžik, kdy se Země zmenší na modrou kouli pod okny kosmické lodi.
Za sebou máte expedice do Afriky, plavby přes Atlantik, natáčení na Antarktidě nebo cestopisné seriály z různých koutů světa. Považujete se za dobrodruha?
Asi ano. Už jen tím, že se do takových projektů pouštím. Dneska není vůbec jednoduché sehnat peníze na cestopisný dokument. Lidé vidí výsledek v televizi, ale málokdo tuší, co všechno tomu předchází. Já vždycky říkám, že moje druhé zaměstnání je profesionální žebrání. Když jsme třeba natáčeli Afriku, první peníze z koprodukce s Českou televizí přišly až po návratu z první etapy. Do té doby jsme všechno financovali z vlastních prostředků. Člověk do projektu vloží obrovské peníze, musí je někde získat zpátky a ještě všechno přesně doložit. Dlouhé roky jsem sháněl peníze pro projekty jiných lidí. Teď jsem se rozhodl, že je budu shánět pro svůj projekt.
René Šír
Takže dobrodružství pro vás nezačíná až někde na cestě?
Kdepak. To začíná už ve chvíli, kdy člověk sedne k počítači a začne přemýšlet, jak celý projekt vůbec zaplatí. Samozřejmě pak přijde to skutečné dobrodružství. Jsem skipper, plavil jsem se přes Atlantik na Azory, letos jsem absolvoval zimní jachting na Baltu a plavbu na Gotland. Třiatřicet hodin na moři, čtyřmetrové vlny… A ano, přiznávám bez mučení – kolem druhé nebo třetí ráno se mi vždycky udělá špatně. Už to znám. Posnídám hrušku, zapiju to sladkým čajem a když to přijde, tak tomu prostě pomůžu. Jen rozhodně ne přes zábradlí. Z lodi opravdu nechcete vypadnout.
Nejdelší eskalátor, tajný kryt i zmizelé názvy. Co možná nevíte o pražském metru |
Co je pro vás při výběru nového projektu důležitější? Exotická destinace, nebo silný příběh?
Jednoznačně příběh. Samozřejmě je rozdíl, jestli jedete do Afriky nebo do Grónska. Každé místo má svoje kouzlo. Ale kdybychom jeli do Havlíčkova Brodu, pořád se tam dá najít silný příběh.
To znamená, že nejdůležitější je najít člověka nebo situaci, která příběh nese?
Přesně tak. Třeba během covidu jsme natáčeli seriál Českem na koňském hřbetu. Dva bratři projeli republiku na koních a původně mělo vzniknout dvanáct dílů. Nakonec jsme jich natočili čtrnáct. Začali jsme objevovat všechno, co u nás s koňmi souvisí. Neuvěřitelné příběhy, úžasné lidi, místa, o kterých většina lidí vůbec netuší. Pamatuju si třeba natáčení v Pardubicích. Chtěli jsme, aby si kluci symbolicky zkusili první překážku Velké pardubické. Potřebovali jsme zkušené steeplery. Zavolal jsem jedné paní, která se jim věnuje, a ona bez váhání řekla: „V úterý v deset jsem tam.“ Přivezla nám dva koně, kteří skutečně běželi Velkou pardubickou. To jsou chvíle, které si nevymyslíte.
René Šír
Jak moc se během natáčení držíte připraveného scénáře?
Skoro vůbec. Máme připravené hlavní body. Víme, odkud vyrážíme, kam chceme dojet a co bychom rádi natočili. Jenže mezi bodem A a bodem B se začne odehrávat spousta věcí, které nikdo nedokáže naplánovat. Afrika byla v tomhle úplně ukázková. Jen přechody hranic by vydaly na samostatný díl. Do toho poruchy auta, malárie, problémy s vízy, čekání na vstup do Demokratické republiky Kongo, úplatky, změny trasy… Původně jsme plánovali dvanáct dílů. Nakonec jich vzniklo jednatřicet. Proto dnes s televizemi už dopředu počítáme s tím, že necháváme otevřená vrátka. Když materiál přinese další silný příběh, byla by škoda ho zahodit. Stejně to bylo i na Antarktidě. Natáčeli jsme film o dálkovém plavci Filipu Jíchovi. Jenže během natáčení vzniklo tolik dalšího materiálu, že z něj připravujeme samostatný dokument.
Zapomenuté místo vedle Nuselského mostu se proměnilo. Objevte „nový“ pražský park |
Po řadě expedic do všech koutů světa přichází další cíl. Vesmír. Kdy jste si poprvé řekl, že to opravdu zkusíte?
Vzpomínám si na to úplně přesně. Natáčeli jsme dokument a večer jsme po dlouhém dni seděli s kolegy. Otevřeli jsme si láhev portského a já si začal číst článek o Aleši Svobodovi a jeho přípravě na let do vesmíru. V tu chvíli se mi vrátil sen, který jsem měl snad od dětství. Řekl jsem si: Tohle jsem vždycky chtěl zažít. A napadlo mě ještě něco. Když už se mi to někdy podaří, klidně to může být poslední velká věc, kterou v životě udělám, protože se blížím šedesátce.
René Šír
Spousta lidí by si něco podobného pomyslela. Vy jste ale nezůstal jen u snění.
To rozhodnutí přišlo skoro okamžitě. Začal jsem zjišťovat, kdo dnes komerční lety do vesmíru nabízí, jak celý proces funguje a co všechno je potřeba splnit. Pak jsem si sedl k počítači a napsal svůj příběh.
Co znamená „napsal svůj příběh“?
Každý zájemce musí vysvětlit, proč chce letět právě on. Nestačí mít peníze nebo chuť. Zajímá je motivace. Tak jsem jim napsal tu svoji. Připomněl jsem, že Československo bylo v roce 1978 třetí zemí světa, která vyslala svého člověka do vesmíru v programu Interkosmos (pozn. red.: kosmický program zemí východního bloku ze 60. až 80. let minulého století). A že po téměř půlstoletí se díky Aleši Svobodovi znovu otevírá česká cesta do kosmu. Pak jsem napsal, že bych chtěl ukázat ještě jiný příběh. Ne státní misi, ale obyčejného člověka, který se pokusí dostat do vesmíru komerční cestou.
Takže už od začátku jste přemýšlel i filmově?
Přesně tak. Nešlo mi jen o samotný let. Říkal jsem si, že mnohem zajímavější může být celý příběh člověka, který se o něco zdánlivě nemožného pokusí. Jestli uspěje, nebo ne, to v té chvíli vůbec nebylo jisté. Ale ten příběh už existoval. A protože jsme zrovna natáčeli jiný dokument, kolegové měli u sebe kameru. Režisér se na mě podíval a říká: „Tak to řekni do kamery.“ Tak jsem tam úplně vážně prohlásil: „Já vám garantuju, že se do vesmíru dostanu, i kdyby čert na koze jezdil.“ Dneska jsem rád, že se to natočilo. Je krásné vidět okamžik, kdy vznikl celý ten nápad.
Zatmění Slunce míří na Česko. Kde ho budete ve středu 12. srpna sledovat? |
Co následovalo?
Byl jsem přesvědčený, že se dlouho nic dít nebude. Jenže za dva dny mi přišla zpráva od viceprezidenta jedné z kosmických společností. A tím se všechno rozjelo.
Tak rychlé to bylo?
Překvapilo mě to stejně jako vás. Najednou jsme začali jednat. Přišly videokonference, představování projektu, prověřování mojí osoby, digitální stopy i celé produkce. Oni si samozřejmě potřebují být jistí, s kým budou spolupracovat.
Můžete prozradit, o kterou společnost jde?
Nemůžu. Podepsal jsem poměrně přísnou dohodu o mlčenlivosti. Má šestnáct stran a opravdu není formální. Dokud mi nedají souhlas, nemohu potvrdit ani vyvrátit, s kým jednám ani jak celý projekt technicky vypadá.
Přesto se asi dá říct, že už nejde jen o váš osobní sen.
Přesně. V jednu chvíli přišel zlom. Řekli nám, že je nezajímá jen samotný let, ale i to, že celý proces dokumentujeme. Většina lidí, kteří si podobný let koupí, chce hlavně svůj zážitek. Kamery je během letu spíš obtěžují. My jsme naopak filmaři. A právě díky tomu se začalo mluvit o mnohem větším projektu.
Jakém?
Pracovně mu říkáme Interkosmos 2. Napadlo nás navázat na historii programu Interkosmos. Tentokrát ale úplně jiným způsobem. Ne jako státní projekt, ale jako první čistě komerční evropskou misi. Chtěli bychom, aby posádku tvořili lidé ze zemí, které byly součástí původního programu – z Česka, Slovenska, Polska, Německa a Bulharska. Pokud se to podaří, půjde o historicky první čistě evropskou komerční posádku tohoto typu.
René Šír
Máte už představu, kdy by se let mohl uskutečnit?
Představu ano, jistotu ne. U kosmických projektů se může všechno změnit během několika minut. Raketa stojí na rampě, technici najdou drobnou závadu a let se odloží o týdny nebo měsíce. V tomhle světě prostě žádné pevné termíny neexistují. Mým přáním je odstartovat dřív než Aleš Svoboda, ale jestli se to opravdu podaří, dnes nikdo neví. Stačí jedna maličkost a pořadí může být úplně jiné.
Než dostanete definitivní povolení letět, čemu všemu se budete muset podrobit?
Nejdůležitější bude zdravotní prohlídka u lékařů společnosti. Ta rozhodne. Pokud mě neuznají zdravotně způsobilým, nikam se nepoletí.
Co budou lékaři sledovat především?
Především to, jestli tělo zvládne přetížení. Během startu působí na organismus několik násobků zemské gravitace. Pokud by člověk měl například skrytý problém s cévami nebo sklony k trombózám, mohlo by to být nebezpečné. To je věc, se kterou si nikdo nebude zahrávat.
Tajuplná vila Rothmayerova vila v Praze ukrývá dlažbu z Hradu i atmosféru z fotek Sudka |
To znamená, že už dnes měníte životní styl?
Ano. První věc je přestat kouřit. Druhá je začít se ještě víc hýbat. Už před časem jsem zhubl asi šestnáct kilogramů, protože jsem si uvědomil, že se blížím šedesátce a je potřeba dát tělu trochu jiný režim. To pravidlo je vlastně jednoduché. Méně jíst, více se hýbat, nepít, nekouřit. Pak člověk zjistí, co všechno jeho tělo ještě dokáže.
Máte z něčeho během přípravy největší respekt?
Kupodivu ne z letu samotného. Mám větší obavy z toho, že si před odletem někde zlomím nohu nebo dostanu chřipku. To by byla ta nejhloupější varianta. Člověk se několik let připravuje na životní okamžik a pak ho zastaví obyčejná viróza. To by mě asi položilo.
Součástí přípravy už bylo i akrobatické létání.
Chtěli jsme si vyzkoušet přetížení, které se tomu vesmírnému alespoň trochu přibližuje. Na letišti v Rakovníku jsme natáčeli ve Zlínu Z-126 z roku 1954. Bylo to úžasné. Pilot se se mnou vůbec nemazlil. Po několika obratech jsem si uvědomil, co s člověkem udělá opakované přelévání krve mezi hlavou a nohama. Druhý den mě z toho ještě bolela hlava. A přitom jsme se pohybovali někde kolem čtyř nebo pěti G. Ve vesmíru budou hodnoty ještě vyšší.
Bude podobných tréninků víc?
Určitě. Chceme si vyzkoušet letadlo, které zvládne ještě větší přetížení. Nejde o žádné machrování. Spíš chci vědět, co mě čeká, aby mě pak nic nepřekvapilo.
Na projektu bude asi důležitá angličtina.
Určitě. Domluvím se, ale chci se zlepšit. Celý film totiž vzniká primárně v angličtině a teprve potom se bude připravovat pro jednotlivé země. Když už děláme mezinárodní projekt, měl by být od začátku připravený pro mezinárodní publikum.
Jeho kámen zdobí Hrad i zahrady celebrit. Teď v Praze vytvořil evropský unikát |
Celou přípravu od začátku natáčíte. Jak velká výzva bude pořídit záběry přímo ve vesmíru?
Obrovská. Lidé si často myslí, že si vezmete kameru a prostě natáčíte. Jenže tam nic takového nefunguje. Veškerá technika musí projít schválením. Nejen samotnou společností, ale také příslušnými úřady. Každé zařízení musí splňovat přesně dané bezpečnostní podmínky. Tam už se opravdu nic nenechává náhodě. Některé kamery jsou přímo součástí kabiny a s těmi se samozřejmě počítá. My ale řešíme i další možnosti, aby měl každý člen posádky svůj vlastní pohled na celý let. To všechno je dnes předmětem jednání.
Vy jste zažil klasickou filmovou produkci i obrovský technologický skok posledních let. Jak moc se podle vás změnila?
Úplně. Když se podívám deset nebo patnáct let zpátky, je to skoro jiný svět. Změnily se kamery, střihové programy, postprodukce, zvuk. Věci, které dříve trvaly dny a stály statisíce, dnes zvládnete za zlomek času. A to samé platí o umělé inteligenci. Dnes umí fantasticky vyčistit zvuk nebo pomoct s postprodukcí. To je obrovská pomoc. Na druhou stranu si myslím, že samotný příběh žádná umělá inteligence nenahradí. Technologie vám mohou práci usnadnit. Ale emoce, lidskost a opravdový zážitek musí pořád přinést člověk.
Jaký film tedy vlastně vzniká?
Devadesátiminutový dokument s pracovním názvem Padesát mil nad mořem. Ten název má trochu dvojí význam. Ve vesmíru se výška měří jinak, existuje několik různých hranic, od kterých se kosmický prostor definuje.
Máte z letu vůbec strach?
Víte, čeho se bojím nejvíc? Že si před odletem zlomím nohu nebo dostanu chřipku. To myslím úplně vážně. Samotného letu se nebojím. Splnil bych si sen, který nosím v hlavě celý život. Podívat se Pánu Bohu do oken a zemřít.
