„Už se na koncert půl roku těším a pak se mi po něm bude půl roku stýskat,“ říká zpěvák, který v rozhovoru pro deník Metro mluví o očích v první řadě, modlitbách i tom, proč je doma vždycky větší tréma. V rozhovoru si tykáme, jeho autor se s interpretem dlouhé roky zná.
Pódium pod širým nebem, Praha za zády – jsi romantik, co si užívá západ slunce, nebo showman, kterého žene dopředu dav?
Myslím si, že jsem obojí. Abych mohl být romantikem, potřebuju občas být showmanem – a opačně. Důležité je si od všeho občas odpočinout. Od obojího.
Tvůj jediný pražský koncert s D.Y.K. letos. Co jsi do něj nabil za energii, kterou jinde neuvidíme?
Na ten koncert se už půl roku těším. A vím, že se mi po něm půl roku bude stýskat. Většinou si ty koncerty dělám tak, abych se na ně mohl těšit. A před pražským publikem hraju opravdu rád. Je to radost. Myslím, že si tam pak i dáme pivíčko.
Kdy ses naposledy před koncertem opravdu bál? A jak se tenhle strach mění, když víš, že jsi doma – v Praze?
Napadá mě právě Praha. Moje rodné město. Tam, kde se vždycky hraje fantasticky. Ale o to větší je vnitřní tlak – nechceš přece zklamat, když jsi doma.
Léto se blíží a s ním i Prague Open Air. Hudba se opět rozezní pod širým nebem |
Funk, jazz, pop, rap – ty žánrové hranice si obvykle spíš mažeš, než hlídáš. Kdy jsi naposledy s kapelou zažil „aha moment“, že to, co děláte, fakt funguje?
Zažívám to vlastně na každém koncertě. Hrajeme hudbu, kterou neposlouchá úplně klasické publikum, ale stejně na konci lidi skáčou, tančí, křepčí, smilní... A já si říkám: „Aha! Tohle je ono.“
Říkáš si D.Y.K., ale co tě nyní definuje víc – tenhle hudební projekt, nebo tvoje civilní já?
Definuju se jako člověk. A v tom člověku Vojtěchovi je několik odnoží. Jedna z nich miluje afroamerickou hudbu. Nejradši bych zpíval v kostele někde v Brooklynu. Poslouchal Berryho Whita, vyrůstal hudebně na Steviem Wonderovi.
Když stojíš na pódiu a koukáš na lidi v prvních řadách, co na nich hledáš? A kdy tě publikum naposledy dojalo?
Na rozdíl od bubeníků nebo baskytaristů či dechařů já potřebuju na lidech v prvních řadách vidět oči. Oči a uši jsou brána k duši. Když se propojí naše duše, mám pocit, že máme vyhráno. A v tu chvíli mě publikum dojímá. Odehraje se něco, co se jinde nestane.
Tvůj koncert je o zvuku, ale i o slovech. Máš ve svém repertoáru text, který bys nejradši vykřičel celému světu z Letné?
Mám. Ale není to výkřik. Je to text, který je spíš modlitba. Říkám mu Šumavský otčenáš. Vyjadřuje to, co si myslím o světě. A nebylo by nic krásnějšího než ho zazpívat na plné Letné. Dvacet minut modlitby či meditace.
Známe se léta, Vojto, jsi věrný sparťan, dobrý táta, kámoš, ale co bys řekl ty o deníku Metro?
Vždy, když jdu do metra a hledám deník Metro, tak už tam není, protože ho někdo vybral.
