RECENZE: Goldflamovy animované Pohádky po babičce otevírají dětem téma smrti bez klišé a slz

Nový loutkový film podle příběhů Arnošta Goldflama má každopádně „koule“ na to přirozeně konfrontovat malé diváky s komplexními emocemi, které téma smrti zdaleka nejen ve filmech a seriálech nevyhnutelně přináší. Činí tak dospěle, vizuálně opulentně, a také originálně. Ne vždy však nutně zábavně.

O čem to je?

Snímek pojednává o dědečku Arnoštovi (namlouvá ho Goldflam), který nedávno ovdověl a k němuž přijíždí na víkend jeho tři vnoučata – Derek, Zuzanka a Tom. Děti cítí dědečkův smutek i vlastní ztrátu, protože jim chybí babiččiny hry na pohádky. Vytáhnou proto její slamák a podle starých pravidel, pro dobrý příběh jsou totiž vždy potřeba pouze tři ingredience – začnou společně vymýšlet zbrusu nové pohádky: o sourozencích, kteří objevili zatoulanou kočku Nebojsu, nebo o staré indiánce, její životní lásce k námořníku Leontinovi a o tajemné nestvůře krmené jablečnými ohryzky.

Malý a velký dědeček Arnošt Goldflam ve Zlíně

Nakonec se do vyprávění zapojí i sám dědeček Arnošt a společně s dětmi rozehraje pohádku o starém Bohdanovi, holčičce Zarje a schopnosti létat až do daleké Afriky, najít si zde opeřené kamarády a pak se zase vrátit zpátky domů.

Mezinárodní spolupráce

Snímek podle knižního Goldflamova námětu si odbyl premiéru na filmovém plátně včera. Pokud však nepočítáme filmové festivaly, které během uplynulého roku vymetal. A z nichž si odnesl nejednu cenu. Příběhy sourozenců ožily i minulý měsíc, kdy vyšly jako stejnojmenná knížka.

Než se pustím do komplexnějšího hodnocení snímku, rád bych vyzdvihl několik dalších zajímavostí. Na filmu spolupracovali režiséři z Česka, Slovenska, Slovinska a Francie. Vznikal téměř deset let a je vytvořen technikou stop motion animace, která navazuje na bohatou tradici českého loutkového filmu. Dabingu se pak ujali herci jako Ivan Trojan, Pavla Beretová, Zuzana Kronerová, Miroslav Krobot, Viktor Preiss, Dana Syslová či Ondřej Brousek mladší. Všechny tyto okolnosti mají na výsledný zhruba hodinový snímek vcelku blahodárný vliv. Výtvarné zpracování i hlasový casting fungují na jedničku. Poučený dospělý divák při sledování ocení kvanta úmorné práce, jakou stop motion film nutně ke svému vzniku potřebuje, dětem je servírován vizuál, který je příjemnou alternativou například k moderním pixarovkám.

Film pojednává o dědečku Arnoštovi, který nedávno ovdověl a k němuž přijíždí na víkend jeho tři vnoučata – Derek, Zuzanka a Tom. Před očima diváků se následně rozvíjí příběh, který má jak melancholický, tak lidský rozměr.

Příběh jako terapie

To, zda vám Pohádky po babičce sednou, hodně závisí na tom, jak vás baví Goldflam jako vypravěč. Jeho specifický styl totiž po zhlédnutí jeho nejnovější filmové ukázky zlé jazyky na portálu Česko-Slovenské filmové databáze označují za improvizaci šestiletého dítěte. Samotný autor, který má na svém kontě mimo jiné skoro stovku divadelních her, o knihách a scénářích nemluvě, v rozhovoru pro deník Metro před pár dny prohlásil, že jej v poslední době fascinuje konečnost života. A také že je pro něj vyprávění příběhů jakousi terapií.

Vyprávění může léčit, říká Arnošt Goldflam o svém filmu Pohádky po babičce v kinech

Tyto aspekty se na ději jednotlivých krátkých povídek, a samozřejmě i tmelícího rámcového příběhu o ovdovělém dědečkovi, projevují celkem razantně. Všechny totiž nepokrytě pojednávají o nějaké formě ztráty blízké osoby. Avšak tvůrci, ač kvůli krátké stopáži snímku logicky útočí na divácké emoce až příliš často, jako by našli jakýsi vypravěčský balanc, díky kterému by mohly Pohádky po babičce z fleku posloužit jako oblíbená pomůcka pro respektující rodiče. Nejmenší diváci jsou zde konfrontováni se smrtí a ztrátou, a to nemainstreamovým způsobem. Nečekejte slzy ani prvoplánově dojemné momenty. Emoce se tu nevydupávají ze země podbízivým způsobem.

Pohádky po babičce obrazem 9 fotografií

V tmelícím příběhu, jenž povídky orámovává, se řeší hlavně to, aby už dědeček nebyl smutný a děti se měly u něj na návštěvě jak zabavit. Přesně tak jako v životě. V povídce o toulavé kočce je hlavní gros to, aby ústřední hrdinové neskončili v dětském domově. Nevymyká se ani závěrečná kapitola o „halucinujícím“ pánovi s novinami. Trochu stranou stojí prostřední příběh o dvou chlapcích, indiánce a šelmě, která pojídá pouze ohryzky od jablek. Tento příběh je dle mého názoru nejkomerčnější a také má na rozdíl od ostatních o něco větší drajv. Liší se i po výtvarné stránce. Kdo si při jeho sledování nevzpomněl na animovaný snímek Coco z roku 2017 či jakýkoli loutkový film od Tima Burtona, nejspíš má v následujících týdnech co nakoukávat.

Malé oči nelžou

Nejzásadnějším kritikem v případě pohádkových filmů však bývají děti. Měl jsem to štěstí, že jsem Pohádky po babičce mohl nakoukat se svou čtyřletou dcerou. K mému překvapení celý film navzdory hyperaktivní povaze nejen useděla, ale také se posléze dožadovala další projekce. A to není pro snímek, ve kterém se, řečeno s nadsázkou, pořád jen umírá, vůbec špatné vysvědčení.