Mozaika, jedna z nejstarších a nejkrásnějších forem umění, má za sebou historii tak pestrou, jak pestrá je ona sama. V dávných dobách oblažovala duši, je nedílnou součástí veřejných prostranství jižních států v Evropě i Americe. I přes svou krásu měla v minulosti smůlu – má totiž ambici být věčná, a proto byla mnohokrát zneužita všemi možnými režimy i vládami.
U nás tak byla nejvíce vidět v 70. a 80. letech, kdy toto umění podlehlo socialismu, který ji ve formě mnoha nechutných plastik často znásilňoval ve veřejném prostoru kolem vznikajících sídlišť, poliklinik nebo fabrik. Komunisté obecně dávali dost peněz do tohoto umění a byl to pro ně vděčný nástroj propagace. Existoval totiž zákon, který nakazoval, aby při stavbě domů byla vyčleněna na výzdobu okolí čtyři procenta z celkového rozpočtu stavby. Což bylo docela dost peněz. Vznikli tak různí mozaikoví kosmonauté či úderníci.
Umění, které vzniklo ve starověkém Orientu a v antice, to v české kotlině nemělo jednoduché ani po sametové revoluci. Bez náhrady byla totiž zrušena státní podpora pro veřejné umění a pracná i nákladná technika mozaiky hledala obtížněji uplatnění. Právě v 90. letech zanikla specializovaná mozaikářská dílna začleněná pod Ústředí uměleckých řemesel. A tím skončila systematická práce na restaurování a vzniku nových mozaik. Obrazy z barevných keramických destiček a sklíček už veřejnost nezajímaly a díla se ztratila za dveřmi domů v privátních sférách. Od 90. let se umění věnovala jen hrstka umělců. I studovat mozaiku je nákladné. Studenti musí jezdit na místa, kde se dodnes mozaikové alias muzivní umění vyučuje – především do italských měst, ale také do Rakouska, Anglie či Ruska.
Mozaika v Česku musí odolat mrazu i dešti
Venkovní mozaiky v našich přírodních podmínkách mají limity. „Nejsou příznivé jako třeba v Portugalsku. Déšt a mráz udělá svoje, baráky v zimě dýchají. Musí se řešit i spousta technologických věcí, aby mozaika vydržela. Třeba já jsem keramické střepy musel pálit za daleko vyšší teploty. Některé glazury se už při těchto teplotách úplně ztratí nebo změní barvu. Musíte mít kvalitní šamotovou hlínu. Zpětná vazba, jestli jsem to udělal dobře, bude až za několik let,“ říká čtyřiatřicetiletý umělec Ondřej Vyhnánek, jenž se sice věnuje především keramice, sochám a malbě, ale s mozaikou zkušenosti má.
U nás udělal na stěnu školy v Chebu želvy ninja, a dokonce se dostal do Brazílie. Vyzdobil stěnu v chudinské čtvrti Rio de Janeira, kam se ke svému dílu třikrát vracel. „Vždy s plným kufrem keramiky a kachliček,“ směje se. Rád by se svými mozaikovými díly v Riu pokračoval. „Bohužel teď po mistrovství světa ve fotbale policie opět ztrácí vybojované pozice. A favely, i dříve bezpečnou Morro da Babilônii, začínají opět ovládat drogové kartely. Střelba a mrtví jsou na denním pořádku,“ má Ondřej strach z míst, kam jezdil.
Kdo nám dá zajímavé peníze?
„Mozaikářů je u nás celkem dost, ale příležitostí pro tvorbu stále moc není. Bohužel postrádám investory, kteří by rádi do tohoto stylu investovali zajímavé peníze,“ říká Honza Pancíř, který se svými kamarády založil skupinu Free Mozaik, jejíž dílo je třeba v pražských Vršovicích. Přesto se jedná o velmi nákladnou záležitost.
„Třeba taková skleněná mozaika je velice nákladná, ta sklíčka jsou teď strašně drahá,“ přibližuje situaci Ondřej. A kolik taková mozaika stojí, když si ji necháte udělat přímo doma? Podle vybraného materiálu, rozhlohy, složitosti či techniky – skleněná nebo zlatá je samozřejmě nákladnější, ale třeba kuchyň nebo bar obložený střepy z keramiky nebo porcelánu se může pohybovat od 40 do 100 tisíc korun.
„Když chceme použít kvalitní materiál z Benátek, to je opravdu velmi drahé. Jedna pizza, takový kotouč kamenů, stojí okolo padesáti eur,“ upřesňuje Magdalena Kracík Štorkánová, velká odbornice na českou i světovou mozaiku. Jako členka Asociazione Internazionale di Mosaicisti Contemporanei – Mezinárodní asociace současných mozaikářů – a šéfová spolku Art a craft Mozaika se snaží toto umění zviditelnit na výstavách a různých workshopech.
A věří v mozaikovou renesanci. Ačkoli stát nebo církev o mozaiky nemají zájem, tak si podle ní dále razí cestu. „Souvisí to samozřejmě s českou vynalézavostí a schopností improvizace, o kterou jsme zatím zcela nepřišli. Proto jsou kurzy, které pořádáme, plné – většina lidí má zájem si tvořit posléze doma, přijdou se naučit základy a chtějí dělat technikou, kterou využijí – tedy odborně trencadis nebo také piqueassiette. Jedná se o keramické materiály – střepy, úlomky, komponenty z dlaždic nebo obkladů, střešní krytiny či porcelánu. V podstatě na bázi recyklace nebo upcyklace – redesignu,“ říká Štorkánová.
Proto mozaikáři vymýšlejí, jak si svými díly alespoň trochu vylepšit nákladné a nejisté podnikání, a vyrábějí mozaiku i jako módní doplňky. „Vyrábíme mozaikové přezky, které jsou originální doplněk. Například umělecká skupina Šamanky také dělá výborné věci ze střepů a vůbec skvělé současné mozaiky,“ dodává Pancíř.
„Mozaika je pro mě cestou, která se otevírá do všech směrů. Tvořím podle svých představ a ve volné tvorbě se neomezuji – ani v materiálech, v dimenzích, ve struktuře, barevnosti… vše plyne a nechávám se unášet. Je to taková vnitřní zpověď,“ říká Štorkánová a vysvětluje, že i právě proto různé workshopy a výstavy pořádá. „Je pro mě posláním a povoláním z nějaké vyšší moci mozaiky historické zachraňovat, restaurovat je, popularizovat a šířit povědomí,“ doplňuje.
Užijí si u ní všechny smysly
Širší povědomí o mozaice je ostatně vidět na velkém zájmu o workshopy, které se v Česku konají. „Není divu, tato technika nabízí vizuální potěšení – užijí si u ní všechny smysly, někdy i nesmysly,“ směje se Štorkánová, která mnoho uměleckých děl zachránila a zrestaurovala.
„Veřejnost si uvědomuje, jaké máme na našem území bohatství – mozaiku středověkou, ale především historizující a secesní styl. V současné době se často setkáváme s mozaikami z druhé poloviny 20. století, které se snažíme zachránit před demolicí, a většinou se daří,“ dodává.
Že se mozaikám dostává zpět zasloužené pozornosti, si pochvaluje i Vyhnánek. „Dělá mi to fakt radost. Hodně lidí se začíná zajímat o předrevoluční realizace a několik starých mozaik se podařilo zmapovat a zachránit. Myslím, že si lidé pomalu opět začínají uvědomovat jejich hodnotu, pracnost a krásu,“ říká.
