Ve čtvrtek 24. února 2022 přišla ruská invaze, Dianin teenagerský život spláchla válka, smrt a obavy. Jisté obavy přetrvávají stále, i proto mě Diana požádala o to, aby deník Metro nezveřejnil její příjmení ani fotografie. Plně to respektuji a chápu. A ještě dodávám, že Dianinu češtinu nechám v „původním znění“ i s drobnými češtinářskými nepřesnostmi. Pro uvedení do Dianinu příběhu také předešlu, že její tatínek, v civilu architekt, je v armádě, na válečné linii.
Pojďme rovnou do brzkého rána, které vám převrátilo celý život. Jak šílené tehdy bylo probuzení?
Moje první myšlenka byla, že je to sen, že spím a vůbec nerozumím, co se děje. Co dělat? Musím dneska do školy? Možná je to nějaký vtip? Ale kdo by si dělal legraci z války? Voláš každému, ale nemůžeš se dovolat, protože jsou operátoři přetížení. Když někdo nezvedá telefon, panika roste, představuješ si ty nejhorší věci, snažíš se uklidnit, ale nejde to. Pak přišla mamka do pokoje a začala křičet, abych připravila věci, které budu potřebovat. Řekla, že to není žádná sranda, válka opravdu začala a nad naším domem letěla raketa. Tak rychle jsem nikde ještě nestála. Přesto stále nevěříš, že je to pravda. Snažíš se situaci přijmout, ale nejde to. Doufáš, že zítra už bude vše klidné a že skončí noční můra.
Komu jste tehdy, kolem čtvrté ráno, zavolala jako prvnímu?
Mému strýci, který byl v Kyjevě, kde bylo také velmi nebezpečno – první cíle útoků byly Charkov, Kyjev a Mariupol. Neměl signál, protože byl v bombovém úkrytu. Později jsem volala sestřenici a tetě, které bydlely na okraji Charkova, odkud přišla ruská armáda. Celé předměstí Charkova bylo nebezpečné a hořelo. Musely během patnácti minut zabalit věci a přestěhovat se do sklepa. Volaly mi z úkrytu – snažily se mě uklidnit, ale já slyšela bomby na pozadí. Taková byla situace u všech – rodiny, příbuzných, kamarádů, známých. Celé dny byla Ukrajina na telefonech – všichni se snažili přesvědčit, že jejich blízcí jsou v bezpečí.
Jaký obraz přinesly první týdny ruské agrese?
Invaze vypadala tak, že z okrajů měst bylo vidět, jak něco hoří. Někdo z rodiny vždy přes noc musel byt vzhůru, protože nevíš, kam spadne bomba a co stane v noci. Nejhorší bylo to, že každá rodina na východě měla někoho kdo šel na válku – syna, bráta, příbuzného, kamaráda, spolužáka, známého – a když zjistíš, že z někým něco stane, tak nevěříš, že je to pravda, nerozumíš, jak se to stalo, včera jste byli mladí a užívali život, a dneska už on není.
Charkovské sídliště po útoku z 18. srpna. Zahynulo jedno dítě, dvanáct lidí bylo těžce zraněno.
Za jakých okolností jste byla rodiči „vyslána“ do bezpečí, do střední Evropy?
Nakonec mě poslali do Česka, protože do továrny, kde pracovala mamka, dopadla bomba. To bylo asi měsíc po začátku invaze. Když se mamka vrátila z práce, řekla, že je na Ukrajině příliš nebezpečno a že raději odjedeme na západ. Během hodiny jsme si museli sbalit věci a druhý den odjeli. Nevěděli jsme přesně, kam pojedeme. Jen bylo jasné, že do Polska ne, protože bylo přeplněné Ukrajinci, a do Německa jsme nechtěli kvůli jazyku. Nakonec jsme se rozhodli pro Česko a že uvidíme, jak to půjde dál.
Jaké byly vaše české začátky, co bylo nejsložitější? Jaké bylo přijetí?
Když jsem přijela do Česka, cítila jsem se nejprve zvláštně, nekomfortně a zároveň zvědavě – nikdy předtím jsem nebyla v zahraničí. Strašně jsem chtěla všechno poznat, jet po celé zemi, vidět turistická místa a zkrátka všechno. Postupně jsem ale pochopila, že jsem cizinka a nikdy úplně nezapadnu mezi Čechy. Všichni mi často říkali: „Buď v klidu, buď šťastná za to, že jsi v bezpečí.“ Ale já odpovídala: „Moje rodina, příbuzní a přátelé – lidé, kteří jsou pro mě důležití – jsou pořád na Ukrajině. Kvůli tomu nikdy nebudu mít úplný klid a nikdy si nebudu užívat život naplno.“ Nejtěžší je, že nejsem doma a vždy se budu cítit jako cizinka. Na začátku jsem nechápala, že tu zůstanu tak dlouho. Stále tomu nemohu uvěřit. Pamatuji si, že jsem si myslela: „Do konce léta se vrátím domů, všechno skončí, bude klid, nastoupím na univerzitu a budu studentkou.“
Uběhly tři roky, teď vlastně také končí léto. Jak to vypadá s vaším studiem?
Nedávno jsem odmaturovala na gymnáziu a teď konečně nastupuji na univerzitu – program transkulturní komunikace na Pedagogické fakultě Hradec Králové. Ta fakulta má opravdu hodně různých zaměření a někdy mi přijde, že ani nevím, čím přesně se budu zabývat. Dlouho jsem snila o žurnalistice nebo jsem chtěla být historikem či archeologem, něco jako Indiana Jones. To bylo také zajímavé. Teď se ale zaměřím spíše na antropologii, zároveň se chci pokusit i o žurnalistiku a doufám, že to dobře dopadne. Protože tyto dvě oblasti mě nejvíce zajímají.
Jak nyní cítíte budoucnost svou, jakož i celé Ukrajiny? Vrátíte se jednou? Co se týče návratu – nevím. Válka změnila všechno, lidé odjeli, města jsou rozbitá. Na jednu stranu bych chtěla žít v Charkově, ale jen v předválečném Charkově. Budoucnost Ukrajiny je nejistá. Jako člověk z válečného města doufám, že válka co nejdříve skončí. Sleduji zprávy, vždy vidím něco dobrého i špatného. Doufám, že se jednoho dne vrátím do Charkova a do měst, které stále budou součástí Ukrajiny. A doufám že konečně celý svět uvidí, co Rusko každý den dělá. Že je to teroristický stát.
Rusko. Jaké všechny emoce ve vás tohle slovo vyvolává?
Co se týče Ruska – zpočátku byla nenávist směsí nepochopení. Nikdo neočekával invazi, přitom jsme měli podobnou kulturu. V Česku se snažím být tolerantní, ale někdy slyšet rusky nebo cokoliv spojeného s Ruskem vyvolává nepříjemné pocity a vzpomínky na válku. Takže mám stále nenávist, i když vím, že člověk si nemůže vybrat, kde se narodí, a že hodně rusáku se odstěhovalo z Ruska ještě před invazí. Ale nemůžu je přijmout.
