Psal jste si deník?
Nepsal, ale ke každé reportáži od roku 1992, kdy jsem začal pracovat v Polsku, mám text v počítači. Když jsem se k nim vracel, ty chvíle jsem si připomínal. Obvykle je text dlouhý na stránku, stránku a půl, ale vždy si klidně i další tři čtyři stránky poznámek napíšu takzvaně pod čarou. Postřehy, co jsem ještě zažil. Z toho jsem nejvíc vycházel. Navíc jsem stále fanouškem papírového diáře a v něm kromě schůzek najdu občas i nějaké drobné poznámky.
Byly věci, o kterých jste doma nebo do telefonu nemluvil?
Žil jsem s vědomím, že jsem odposlouchávaný, ale ne hned od roku 2012, kdy jsem do Ruska přijel. Na tohle téma jsem se bavil s některými západními novináři po anexi Krymu. Někteří si tím byli jisti. Já si říkal, proč by zrovna mě někdo, proboha, odposlouchával? Pravdou je, že se mi stávalo, že jsem po vytočení čísla slyšel v telefonu zvuk, který připomínal, jako když se zastara přetáčel nazpět magnetofonový pásek. Třeba deset sekund. Nebo znělo nějaké echo. Ruchy, na které u nás nejsme zvyklí. Stalo se mi to ale při jedné utajované reportáži na Sibiři o nepříliš regulérním kácení lesů, které tam prováděly čínské firmy. Tam nikdo nekontroloval, jestli zmizelo sto, nebo pět set hektarů. O tom, že tam míříme, jsem věděl jen já, můj kameraman a náš produkční. Ale už na letišti čekala, jako za starých sovětských časů, černá volha. Z ní vystoupila krásná blondýna a oznámila, že je z místního sovětu a že nás bude mít na starosti. Nešlo to odmítnout, dokonce si vše, co jsme natáčeli, nahrávala na diktafon. Když jsme se jí ptali, jak se o nás dozvěděla, jen se šibalsky usmála: „Jak asi?“ Taky za námi neustále při té reportáži jezdila nějaká auta, až jsme si z toho dělali legraci. Nemyslím, že jsme byli odposloucháváni, aspoň ne denně. Uměl jsem si to připustit.
V knize jsem nenarazil na nic, co by ukazovalo technickou vyspělost Ruska. Přírodní krásy, občas recept na nemoci od lovců v tajze. Ale nic víc?
Možná to, co vymysleli, nechtějí ukázat. Já Rusko nepovažuji, na rozdíl od Rusů a Putina, za mocnost, respektive za mocnost vyspělou. To, že létají do vesmíru, neznamená, že jsou vyspělou zemí. Jak říká jeden kolega, do kosmu letí, ale neumí postavit ani kadibudku. Neumí zajistit základní speciální a zdravotní normy. Mohl bych pokračovat. Dám jeden příklad. Nabídli nám, že předvedou nejnovější rakety. Odvezli nás na východ k Chabarovsku, ale žádné rakety nebyly. Pouze auta bez nich. Jen jsme pak uslyšeli kdesi na nebi, třicet kilometrů nad hlavami, ránu. Oznámili: „Cíl byl zasažen!“ To bylo všechno. Hezká příroda, ale Rusko je ve skutečnosti zaostalá země. Moderními místy jsou Moskva a Petrohrad, částečně Jekatěrinburg. Ale jinde? Dokonce jsem na území Moskvy objevil vesnici, jmenuje se myslím Těrechovo. Topí se tam uhlím a mají blátivé cesty. Pro vodu lidé chodí s kýbly. Vesnice je dokonce vidět z mrakodrapů Moscow City vzdálených jen pět kilometrů. Vesničané hledí na to obrovské bohatství ze svých dřevěných chatrčí.
Dál od Moskvy to zřejmě lepší nebylo. Mýlím se?
Nemýlíte. Viděl jsem domky na kuřích nožkách. Pro někoho možná pohádka, ale jídlo tam vozil vrtulník jednou týdně. Je to malebné a pohádkové – ale když je to v zemi, která je v 21. století a deklaruje, že musí být ve skupině G7? Tvrdí o sobě, že je světovou mocností ve vědě, ve výzkumu? Kdyby to byl skanzen jako u nás v Rožnově pod Radhoštěm, tak neřeknu. Takových vesnic tam jsou tisíce. Nemluvě o ruské zaostalosti v myšlení.
Osobně bych dal knížce jiný název. Cituji: „Homo sověticus je tu furt.“
V tom polemizuji s Milošem Zemanem. Tady se dlouho říkalo, že Rusko není Sovětský svaz. Já to svými zkušenostmi vyvracím. Geograficky je menší, v hlavách je to stále Sovětský svaz. Když vůdce země Putin prohlásí, že největší geopolitickou chybou dějin byl rozpad Sovětského svazu, když tvrdí, že jejich úkolem je území navracet, když stále připomíná období Sovětského svazu, nedělá Rusům v hlavách pořádek. Jen je utvrzuje, že za Sovětského svazu to bylo nejlepší. I ten Krym byl vlastně náš, vzkazuje lidem. Tak jsme si ho vzali. Zpovídal jsem vojáky, kteří přistávali v Praze v srpnu 1968. Oni mi říkali, že si jen přišli vzít to, co jim patří. Vyděsilo mě, že jim Československo patřilo. Poláci i my jsme si dokázali říct, že ne všechno v naší historii nebylo v pořádku, nebylo tak, jak se to učilo. Rusové ne.
To se týká i velebení Stalina. To musí našince taky vyděsit, ne?
Před pár lety se hodnotil největší Rus. První byl pochopitelně Putin, ale hned za ním Stalin. Tomu dokonce opět stavějí pomníky. Jenže ten režim, místo toho, aby to alespoň nedoporučoval, to ještě schvaluje. Televize o tom vysílá reportáže. V Penze, kde Stalinův pomník obnovovali, jsem hovořil s dívkou, jejíhož dědečka ve stalinských dobách popravili. Děvče, které pomník tomuto vrahovi milionů lidí pomáhá budovat, mi řekne, že dědeček zřejmě něco provedl. Jinými slovy – on si to zasloužil! A režim s tím nic nedělá! Ani nepřipustí diskusi, jestli to bylo dobře, nebo špatně. V Moskvě nosí v průvodech obrazy Stalina. A opět k tomu nikdo nic neřekne. Jen, že to je „přece naše historie“. To ale není historie Ruska, to je sovětská historie. Oni nenosí obrázky z období carského Ruska, ale z bolševických časů. Z komunistického Sovětského svazu. Jiné země si historii dali do pořádku, Rusové v té sovětské hledají stále pozitiva.
Celou knihou se neustále proplétá válka na východě Ukrajiny. My jsme ji jako válku ale vzali až 24. února 2022. Proč?
Na to se zapomíná. Tam do letošního února zemřelo na patnáct tisíc lidí. Ta válka tam byla. Ruskem uznané separatistické republiky vznikly v roce 2014. Teď se hovoří o Irpini nebo Buči. Strávil jsem tam několik měsíců, ale taková místa jsem tam už tehdy nacházel v Debalcevu, v Ilovajsku a dalších. Tam se regulérně válčilo, střílelo z tanků a houfnic. My jsme si na to zvykli.
Asi nejen Česko?
Celá Unie byla nečinná. Náš prezident dokonce navrhoval Ukrajině, aby Krym Rusům prodala, ať mají Ukrajinci klid. Putin jezdil, kam chtěl, a Západ se s ním fotil. Zavedli jsme sankce, kterým se Rusové smáli. Zákaz belgické čokolády a dvou druhů francouzského sýra? Dál jezdili na nákupy do Evropy, nakupovali tu baráky a byty. Že nemohli mít jablka z Unie? Tak je dovezli odjinud. Nynější válka není ani tak vinou chamtivého Putina, jako naší nečinnosti a naivity. Všichni jsme se chtěli mít s Putinem dobře, už kvůli plynu a ropě. Báli jsme se ho, hýčkali si ho a nechtěli jsme se s ním rozkmotřit. Bavili jsme se s ním jako s přítelem. Dopadlo to, jak to dopadlo. Na jednu stranu on sice nyní tahá za delší konec provazu, na stranu druhou současné sankce jsou už pro něho zničující.
Lákalo by vás vrátit se do Ruska jako zpravodaj právě v této době?
Lákalo. Asi to není jednoduché. Slova „válka“ a „okupace“ nesmí říkat pod hrozbou sankcí a trestů nejen Rusové, ale ani cizinci. Navíc se lidé nechtějí se zahraničními zpravodaji bavit. Jsou to totiž nepřátelé. Jsou z NATO, jsou to zrádci. Obzvláště my Češi. „Jak jste nám to mohli udělat?“ Oni to stále vztahují k roku 1945. „My jsme vás osvobodili od fašistů a vy s nimi jdete znovu! Vy teď bráníte fašisty v Kyjevě!“ Ale chtěl bych tam být, zpovídat mámy vojáků, kteří zemřeli. Vzpomínám si, když přiváželi mrtvé vojáky v rakvích ze Sýrie. Ale režim všechny ty matky umlčí. Zajímalo by mě také, jak si nyní Rusové vedou v obchodech, jak mrmlají. Jestli mají výhrady k Putinovi. Ale chtěl bych také znát názory těch, kteří Vladimira Putina podporují. Je to z novinářského hlediska výjimečná doba. Nejen tím, co se děje, ale i svou nekomfortní situací pro novináře. Tam byl vždy nesnadný přístup k informacím, ale teď to musí být tragédie. Jenže i tak by mě lákalo se tam vrátit.
