Letos se rybáři sejdou už během příštího týdne a uspořádají desátý ročník. Společně se už teď připravují nejen na lov kapitálních kaprů, ale hlavně si chystají peněženky na pořádný průvan – za předcházející ročníky vybrali a na charitu poslali skoro jeden a tři čtvrtě milionu korun. V rozhovoru Kristina Kloubková mluví o emocích, lidskosti i humoru, který k této akci neodmyslitelně patří.
Kristino, jak jste se dostala ke komunitě rybářů? Vzpomínáte si na svůj první kontakt se závodem Shoemaker’s Charity Carp Cup?
A na to je velmi jednoduchá odpověď, můj kamarád a bývalý kolega je vášnivý rybář, a když mě oslovil, jestli bych nedorazila na vyhlašování závodu, který má navíc obrovský přesah, tak jsem absolutně nic neřešila. Navíc po první návštěvě rybářů bylo jasné, že za nimi ráda vždy zavítám. A musím říct, že i díky nim mám k rybářům i mnohem vřelejší vztah.
Sama sice nerybaříte, ale podporujete partu kaprařů už dlouhá léta. Co vás na jejich aktivitě a energii nejvíc zaujalo?
Asi ta jejich energie a radost. Přestože je na nich po závodech vidět, že jsou pořádně unavení, tak z nich srší dobrá nálada, a navíc mají obrovská srdce. Jediné, co mi po závodech chybí, je, že si nemohu žádného kapra odvézt, protože oni je všechny pouští. (smích) Já totiž ryby miluju.
Na závodech v Toušeni se každoročně vyberou statisíce korun pro děti s handicapem. Co pro vás osobně znamená být součástí takové akce?
Jak už jsem říkala, to, že se najdou tvrdí chlapi s obrovským srdcem, vás prostě dostane. Navíc pomáhají každý rok, a to je nejvíc. Pro mě je tato akce pohlazením, jsem ráda, že mohu při tom být. Sama podporuji několik neziskovek, nadací a spolků, protože té pomoci není nikdy dost, a když můžu, tak pomůžu.
Setkáváte se na místě s rodiči a dětmi, k nimž pomoc směřuje. Jaké jsou tyto chvíle z vašeho pohledu – silné, emotivní, inspirující?
Pro mě jsou nesmírně silné, a někdy až bolavé. Rodiče dětí s postižením mají můj obrovský obdiv, a nejen za to, jak vše zvládají, ale často jsou usměvaví a jsou ochotni pomoci někomu jinému. A když jsou navíc kompletní rodiny, jsem dojatá. Máme v rodině také človíčka s postižením a vím, že život s nimi je mnohem, ale mnohem náročnější než se zdravými dětmi. Navíc je člověk vděčný za to, jak se má… Po každém takovém setkání si říkám, že mi v životě nic nechybí, a děkuji za to, co mám.
Rybáři jsou často považováni za samotáře u vody, tady ale vidíme přesný opak. Co vás na tom fascinuje?
No všechno. (smích) Je zajímavé, že tráví hodiny o samotě u vody, sami se sebou – možná je to i velmi terapeutické – ale jakmile opustí svá stanoviště, jsou to veselí a pospolití lidé, kteří mají stále úsměv na tváři. A to je v dnešní době též za odměnu, úsměv nás nic nestojí a dokáže divy, přesto s ním lidé nějak šetří.
Jaká je atmosféra závodů Shoemaker’s Charity Carp Cup? Přece jen – kombinace lovu, adrenalinu, přátelství a charity není úplně běžná.
A proto je tak krásná, znám atmosféru před závodem, kdy se losují místa a stanoviště, to je vždycky napjaté a plné očekávání a občas i zklamání, přesto je tam duch odhodlání a souboje. A po závodech je nálada už uvolněná a taková spokojená a pak je velký adrenalin, když se čeká na konečnou částku, která se vybere. A ta je každý rok zase vyšší. Klaním se klukům na dálku už teď a děkuji.
Máte za ta léta nějaký osobní zážitek, který vám z Toušeně utkvěl v paměti víc než ostatní?
Každý ročník mně utkvěl v paměti, těžké jeden vytáhnout. Těžké jsou ale chvíle, když vás někdo opustí, a i to se nám za těch deset let bohužel stalo.
Změnilo se díky osobní účasti na této akci vaše vnímání rybářů nebo rybaření jako takového?
Už jsem to říkala, ale ráda to rozvedu. Můj exmanžel byl vášnivý rybář a také samotář, jsem ráda, že jsem po letech na rybáře změnila názor. (smích)
Byla jste vy sama někdy na rybách a chytila nějakou rybu? Třeba v rámci natáčení?
Právě můj kamarád, o kterém už jsem mluvila, točil v televizi Nova reportáže o rybaření a jeho nadšení mě pohltilo. S radostí jsem na jeho natáčení přijala pozvání a byl to pro mě úchvatný zážitek. V ruce jsem měla obrovskou rybu, nedokázala jsem vůbec nahodit prut, zamotala jsem se vlascem do stromu, dokázala se jím i omotat… Ale bylo mi u toho krásně.
Co byste vzkázala těm, kteří si myslí, že rybaření je jen tichá zábava pro samotářské chlapy? A proč by podle vás mělo mít i společenský a charitativní rozměr?
Nedejte na předsudky, nevěřte všem mýtům a otevřete oči, vnímejte a žijte. Naposledy zmíním svého kamaráda, ale jméno neprozradím. On nechtěl, protože je jedním z pořadatelů rybářské charity v Lázních Toušeň a tvrdí, že je to práce mnoha lidí. Ale říká krásnou větu: Život je krásný!
Pro rybolov
|
