Nebyla to náhoda v pravém slova smyslu. Inka o rybě věděla dlouho a cíleně na ni vyrazila. „Ten pocit byl úplně neskutečný. Byla to obrovská euforie a velká radost, ale zároveň jsem trochu tušila, že bych ho mohla chytit, protože jsem na něj cílila,“ popisuje okamžiky po záběru.
Na sumce se vydala zhruba týden po zahájení sezony, v posledním týdnu školního roku. Běžně se věnuje hlavně lehké a ultralehké přívlači, tentokrát si ale chtěla začátek sezony ozvláštnit. Rozhodla se pro sumcovláčku. Sama přitom říká, že není specializovanou sumcařkou. Jen cítila, že tentokrát by to mohlo vyjít.
Nejlepší tipy na lov štik. Kam nahazovat, jak vést nástrahu a kdy nechytat |
Bouřka a zakalená voda
Do karet jí hrálo i počasí. Den předtím se přes Prahu přehnala bouřka a voda byla hodně zakalená. Právě takové podmínky mohou být pro lov sumce ideální. „O téhle rybě jsem snila spoustu let, ale nikdy jsem na ni opravdu nešla s vláčákem v ruce. Až letos jsem cítila, že nastal ten správný moment,“ říká Inka.
Ke konkrétnímu místu je opatrná. Prozrazuje jen tolik, že šlo o svazovou vodu v Praze. Fotky i videa se snažila upravit tak, aby nebylo poznat přesné stanoviště. Ti, kteří danou vodu dobře znají, ale podle stromů nebo břehů možná tuší.
K vodě dorazila se synem až kolem sedmé večer. Vzala si nejsilnější přívlačový prut, který měla doma. Nešlo o sumcový speciál, ale o těžkou přívlač s vrhací zátěží do 125 gramů. K tomu naviják velikosti 5000, šňůra o nosnosti 25 kilogramů a silný fluorocarbonový návazec. Nástrahou byla kovová cikáda o hmotnosti 26 gramů.
Nástraha? Důležité jsou vibrace
Volba nástrahy nebyla náhodná. Inka potřebovala něco, co nebude příliš velké, půjde dobře nahazovat pod větve a zároveň bude pod vodou výrazně pracovat. U sumce podle ní nejde o barvu, ale hlavně o vibrace. Cikáda je v tomhle ohledu výborná, protože se dá vést klasicky přitahováním, ale i vertikálně pod nohama.
Asi hodinu a půl prohazovala jedno místo ze všech možných stran. Vedle stromu, pod stromem, za stromem. Věděla, že se tam sumci zdržují celoročně a že se odtud příliš nevzdalují. Několikrát se stalo, že sumec vyjel až ke břehu, ale nástrahu nevzal. A protože albín se pod vodou prozradí mnohem snáz než běžně zbarvená ryba, bylo jasné, že právě vytoužený sumec má o cikádu zájem.
Po několika neúspěšných výjezdech změnila taktiku. Nechala rybu znovu přitáhnout až ke břehu a v poslední fázi už cikádu nevedla klasicky, ale jen s ní cukala nahoru a dolů pod nohama. „Ta poslední fáze ulovení byla vlastně vertikál. Kombinace lineárního přitahování a potom zacukání pod břehem. On se ohnal a vzal to,“ popisuje rozhodující okamžik.
Připravená i na komplikace
U podobné ryby nejde jen o radost z úlovku. Albín je mimořádný tvor a rybář k němu přistupuje s ještě větší opatrností než obvykle. Inka na to myslela už předem. Cikádu si upravila: z výroby měla dva trojháčky, ona jeden sundala a nechala jen zadní. Ten navíc vyměnila za silnější. Chtěla, aby byla ryba zaseknutá co nejšetrněji a zároveň aby vybavení vydrželo.
Jan Smetana propadl rybaření díky Rudolfu Hrušínskému. Dnes bere k vodě vlastní děti |
„Byla jsem připravená i na to, že kdyby se někde zamotal, okamžitě půjdu do vody,“ říká. Podle ní nešlo jen o techniku, ale také o psychickou připravenost. Na tuhle rybu myslela roky a nechtěla nic uspěchat. „V rybařině nedělám věci, když se na ně necítím. Musela jsem k tomu dozrát,“ dodává.
Souboj nakonec dopadl nejlépe, jak mohl. Sumce se podařilo zdolat, vyfotit a vrátit zpět do vody ve velmi dobré kondici. Pro Inku to byl splněný sen. Sama v tom vidí i kus rybářského štěstí a pokory. „Mám pocit, že se svatým Petrem máme dobrý vztah. Ne vždycky to klapne, ale často mě takhle odmění. Jsem za to strašně moc ráda,“ říká s úctou k patronu všech rybářů.
Na položenou a teď přívlač
Rybaření má Inka v sobě od dětství. Přivedl ji k němu táta. Dlouho chytala hlavně na položenou, ale s rodinným životem to přestalo být dobře slučitelné. Během mateřské proto objevila přívlač. Nejdřív rok studovala teorii, četla knihy a časopisy, sledovala videa a až potom vyrazila s vláčákem k vodě. Dnes se přívlači věnuje přibližně deset let.
Nejvíc ji baví právě lehká a ultralehká přívlač, protože člověk vezme pár věcí a může vyrazit. Když není sezona, chytá také plavanou, feeder nebo method feeder. K vodě vede i své děti, i když s úsměvem přiznává, že nadšení u nich není vždy tak velké jako u ní. Syn, kterému je dvanáct, občas vyrazí s ní. A právě s ním byla i ten večer, kdy se z dlouholetého snu stal skutečný úlovek.
Inka Růžičková a její vysněný sumec albín
Pražský sumec albín tak dál plave ve své vodě. Možná ještě někomu udělá radost. Pro Inku Růžičkovou už ale navždy zůstane rybou, ke které musela dozrát – a která jí ukázala, že trpělivost, příprava a pokora mají u vody pořád své místo.
Albíni v českých vodách
|
