Zásahy pod vodní hladinou nejsou ničím výjimečným a potápěči tak musí neustále obnovovat a zdokonalovat svou dovednost a vychovávat nováčky, kterých je dost, ale velké množství jich neprojde úvodními testy nebo kurzy. O této práci si deník Metro povídal s potápěčským instruktorem Hasičského záchranného sboru (HZS) podporučíkem Markem Schoberem.
Jak se stát hasičským potápěčem?
Uchazeč především musí projít specifickou lékařskou prohlídkou, splnit plavecké testy a úspěšně absolvovat úvodní potápěčský kurz. Ale ani pak není zcela jisté, zda tuto funkci zvládne. Mnohdy se totiž až pod hladinou při ostrém zásahu ukáže, že jeho psychické dispozice nejsou dostačující. Někdy i po třech letech potápěč zjistí, že tato práce pro něj není vhodná. Práce pod hladinou a samotné potápění jsou velice náročné na psychiku. Výcviky, které potápěči absolvují, jsou zaměřené na krizové situace, ale reálný dopad na psychiku skutečných událostí musí každý potápěč vyhodnotit sám.
To je praktická věc, ale jaká byla vaše cesta k profesi? Bylo potápění vaším koníčkem odmalička?
S přístrojovým potápěním jsem začal až u hasičského záchranného sboru. Měl jsem to štěstí, že jsem sloužil na stanici, kde byla potápěčská skupina, a mohl jsem takzvaně nahlédnout pod pokličku. To je i nejčastější způsob náboru nových členů skupiny.
Kolik let se profesi věnujete? A je nějaký minimální a maximální věk?
U HZS sloužím 25 let, z toho 22 let jako člen potápěčské skupiny. Věk není pro hasiče potápěče nijak speciálně omezen, vztahují se na nás stejná kritéria jako na každého jiného hasiče. Co je ale pro potápěče jiné, jsou zdravotní prohlídky, které jsou mnohem rozsáhlejší.
Kolik vás u nás je a k jakým událostem jste voláni?
Hasičský záchranný sbor České republiky v současnosti může nasadit celkem 70 potápěčů. Ti jsou rozčleněni do potápěčských skupin v Praze, Jihočeském kraji, Olomouci, Pardubicích, Hradci Králové a Hlučíně. Skupiny jsou neustále v pohotovosti a připraveny s plnou výstrojí vyrazit k událostem. Zasahujeme zejména při záchraně osob z vody, na vodních plochách a tocích vyhledáváme utonulé, vyzvedáváme utopené předměty, vozidla nebo lodě, likvidujeme následky kontaminace vod nebezpečnými látkami.
Co je pro vás ještě důležité při zásahu, kromě samotného vybavení?
V podobných situacích je důležitý svědek, který nám čas urychlí tím, že ukáže na přesné místo potopení. Pokud pátráme na ploše i jen o 50 metrů vedle, snižuje to možnost záchrany. Pamatuji si na případ, kdy jsme velice rychle dojeli na místo zásahu, kde jsme měli hlášený potopený automobil. Posádka vozu byla v takzvané vzduchové kapse, což jim i nám zajistilo důležitý čas pro záchranu. Po příjezdu jsme rychle vyhledali automobil pod vodou, posádku vytáhli na břeh a oživili.
Jak ale někde v přírodě přesně určit místo?
Člověk si musí uvědomit, kde stojí a co je na opačném břehu. To jsou dva body, které se nehnou, a pak lze určit místo potopení a odhadnout co nejpřesněji vzdálenost ode mě a místa potopení.
Když se bavíme o zásahu pod vodou, jak dlouho tam vlastně vydržíte?
To závisí na mnoha faktorech. Rozhodují zkušenosti potápěče, voda, v níž se potápí, činnost, kterou pod hladinou vykonává, spotřeba vzduchu, ale i to, zda je v tekoucích, či proudících vodách. Důležitá je také teplota vody. Ani to, že se potápěč pod hladinu potápí v takzvaně suchém obleku, kdy není v kontaktu s vodou a po celou dobu je v suchu, nezaručuje, že nedojde k jeho prochladnutí. Pak je nutné, aby se z vody vynořil. Průměrně vydrží potápěč pod hladinou přibližně hodinu.
Do jaké maximální hloubky můžete jít?
Během zásahu je to o něco složitější. V našich podmínkách jde hlavně o přehrady, rybníky a řeky, kde se potápíme mnohdy v nulové viditelnosti a na dně hledáme někdy téměř miniaturní předměty. Ve cvičných podmínkách se snažíme potápět v místech, kde na sebe vidíme alespoň ve vzdálenosti dvou metrů. Hloubku vždy volíme větší než při běžných zásazích, tak abychom byli lépe připraveni a nezasahovali v podmínkách, na které nejsme zvyklí.
Potápíte se na dovolené? Nebo si „netaháte práci do soukromého života“?
Samotné potápění je pro mě i koníčkem. Jezdím se potápět s kamarády na lokality v České republice, ale i po Evropě. Úplným ideálem jsou potápěčské dovolené s přáteli na mořských lokalitách nebo potápění v jeskyních, jako například jeskynní potápění na mexickém Yucatanu. Zde se člověk snaží co nejvíce načerpat pohody a klidu pod vodní hladinou.