Co byl ten moment, kdy jste si řekla, že chcete natočit film o duševním zdraví mladých lidí?
Nápad na celý projekt vznikl velmi spontánně během hodiny angličtiny, kdy jsem se svou bývalou spolužačkou Barborou Metelkovou probírala problematiku duševního zdraví mladých lidí. Obě jsme četly knihu Co jsme si nikdy neřekli od Yasmin Rahman a původně jsme chtěly jen krátce zpracovat tento příběh. Postupem času se však plánovaná stopáž proměnila na 45minutový snímek, natočený studenty FAMO Písek a FAMU. Velký vliv na vznik tohoto nápadu měla také moje účast na Psychologické olympiádě, kde nám promítali divadelní představení do škol o dívce, která spáchala sebevraždu kvůli šikaně. Až zpětně jsem si uvědomila, že právě tento zážitek ve mně otevřel hlubší zájem o řešení zhoršeného duševního zdraví mladých lidí. V dětství jsem také navštěvovala divadelní kroužky a letní hereckou školu, což mi dodalo motivaci si ve filmu zahrát a splnit si svůj dětský sen.
Film vychází z velmi citlivých témat – deprese, úzkosti, sebepoškozování. Jak jste k nim přistupovala?
Opatrně. Jedním z prvních kroků v začátku psaní scénáře byla samotná konzultace s odborníky. Zároveň ale bylo potřeba, aby byl film autentický a upozornil na tato témata. Velká zásluha tak patří režisérovi Michalu Pazderkovi a všem hercům, kteří své role skvěle zvládli.
Projekt Naděje je určen žákům osmých a devátých tříd a prvních a druhých ročníků středních škol.
Ve filmu sama hrajete. Jaké to pro vás bylo – být zároveň autorkou i herečkou?
Byla to velice přínosná zkušenost, přestože v mnoha ohledech poměrně náročná. Neměla jsem moc prostoru na přípravu, protože jsem veškerý čas před natáčením věnovala shánění financí, lokací, herců a podobně. Měla jsem strach, že se mi nepodaří dostatečně vyobrazit pocity frustrace, které má postava Klára zažívala. Nikdy jsem totiž nezažila pocit ztráty kontroly nad vlastním tělem a tak silné trauma. Nakonec jsem ale moc vděčná, že jsem tuto hereckou, ale i autorskou zkušenost získala.
Projekt vznikal už v době, kdy vám bylo 17 let. Co bylo při jeho vzniku nejtěžší a kdo vám nejvíc pomohl, aby se film skutečně podařilo dokončit?
Nejtěžší byla asi samotná vytrvalost. Často jsem vůbec nevěděla, jak a co zařídit, a tak jsem zkoušela úplně všechny možnosti, až některá nakonec vyšla. Což s sebou samozřejmě přinášelo mnoho stresu a nejistoty. Velmi náročné bylo i samotné natáčení, které provázela velká horka, únava, nečekané komplikace a podobně. Na filmu má největší zásluhu samozřejmě celý štáb, který byl naprosto úžasný a všichni do filmu vložili mnoho úsilí, času a energie. Zároveň patří obrovský dík sponzorům, bez kterých by projekt nemohl vzniknout.
Ještě větší blbec, než jsme doufali? Peacemaker je ukrutně zábavný, poloslepý a vulgární křupan. A my ho za to milujeme! |
Projekt Naděje je určen školám. Jak na něj zatím reagují učitelé a studenti?
Zatím jsou samé pozitivní reakce. U žáků film velmi rezonuje, a už když jsem dělala během jara zkušební besedy, tak krásně reagovali i v následné diskuzi. Velkým překvapením jsou pro mě reakce dospělých, konkrétněji rodičů. Ti totiž nevidí sami sebe, ale své děti a mnohdy vůbec netuší, jaké pocity v sobě mohou mít. Nedávno jsem zrovna film promítala i u nás na univerzitě v rámci Dne duševního zdraví na Univerzitě Pardubice a měla jsem tak možnost vést diskuzi jak s rodiči, tak i mladými lidmi. To bylo obohacující.
V Česku se o duševním zdraví mladých lidí mluví čím dál víc. Co by podle vás školám i rodičům nejvíc pomohlo, aby dokázali včas poznat, že má někdo problém?
Základem je komunikace. Mluvit o svých pocitech, otevírat téma duševního zdraví, zabývat se i samotnou prevencí. Vnímám také jako velmi důležité téma wellbeingu (stav, kdy se člověk cítí dobře po fyzické, duševní a emocionální stránce – poznámka redakce). Věřím, že projekt Naděje může pomoci jako prostředek k otevření tohoto tématu nejen na školách, ale i v rodinách. Proto je zdarma a veřejně dostupný na www.projektnadeje.cz.
Plánujete na projekt dál navázat?
Plánuji postupně objet všechny kraje a dělat promítání filmu s následnou debatou přímo pro pedagogy, ideálně školní psychology, školní metodiky prevence a výchovné poradce. Probereme i strukturu metodiky k programu a bude prostor pro dotazy. Aktivně také přidávám příspěvky na sociální sítě, aby měl projekt co nejvyšší dosah. Poslední týdny uvažuji o krátkometrážním filmu, který by se soustředil na přehlcení mladých, protože si myslím, že je to jeden z hlavních faktorů zhoršeného duševního zdraví. Začínám psát scénář a uvidím, jak se nápad vyvine.
Netflix v Praze, která hraje New York. Z ulice Politických vězňů je Pátá Avenue |
