V září kromě školy každoročně naplno startuje i většina volnočasových kroužků. Alespoň jeden týdně navštěvuje podle dat agentury Instant Research přibližně 60 procent českých dětí. Velmi důležitou roli v tom, jaký kroužek si dcera či syn vybere a zda u něj vydrží, hrají rodiče. Jejich vliv ale nemusí být vždy jen pozitivní. Ve sportovním prostředí naopak v řadě případů vede k psychickým i zdravotním problémům.
Honba za medailemi
„Z mého pohledu je obecně u všech sportů velkou chybou to, že namísto radosti ze sportování jsou pro rodiče u dětí již v nízkém věku rozhodující výsledky,“ nastiňuje Iveta Vacenovská, trenérka stolního tenisu a několikanásobná seniorská mistryně České republiky.
Úkolem rodičů by tak mělo být zejména dítě podporovat, ne hodnotit a kritizovat. „Rodiče by si měli klást otázku, co daný sport dá dítěti do života, a ne, kolik vyhraje medailí. Realita je taková, že 99 procent dětí se nikdy profesionály nestane. Sport je ale formuje, učí disciplíně, řádu, překonávání překážek a práci v týmu. To je nesmírně cenné, ovšem často se na to zapomíná,“ doplňuje David Vavruška, mentální kouč ve společnosti SMT Academy a bývalý ligový fotbalový trenér.
Rizika brzké specializace
Další obvyklou chybou, která souvisí se zmiňovaným tlakem na výsledky, je příliš brzká jednostranná orientace na konkrétní sport. Dle doporučení by dítě mezi 6. až 12. rokem mělo ideálně vyzkoušet co nejvíce různých pohybových aktivit. „Tomuto období se říká zlatý věk motoriky a je z fyzické stránky velmi důležité pro celý další život,“ uvádí David Vavruška.
Výsledkem jednostranného zatížení bývají podle experta nejen psychická vyhoření, ale i vážné sportovní úrazy. Následky se obvykle nedostavují hned, ale až v pozdějším věku. „Dítě může klidně excelovat do 15 až 16 let, ve 20 letech však tělo i psychika často kolabují,“ varuje.
Ideální je proto různé sporty vhodně kombinovat tak, aby se navzájem doplňovaly a rozvíjely odlišné pohybové schopnosti – například vytrvalostní aktivitu s míčovým sportem nebo individuální disciplínu s kolektivní. Jestliže si však mladá sportovkyně nebo sportovec přeje naplno se věnovat jen jedné aktivitě, nemusí to být automaticky špatně. Při této variantě je však potřeba myslet na zařazení kompenzačních cvičení.
Výběr pod taktovkou rodiče
Na problém ve vztahu dítěte ke sportovnímu kroužku může být zaděláno hned na samotném počátku, a to při výběru. Někteří rodiče totiž činí dané rozhodnutí sami a do volby sportovního kroužku vkládají vlastní ambice. „Řeknou si, že děda hrál fotbal, táta hrál fotbal, tak syn jej bude hrát také. Nezohlední přání dítěte a následně jej u aktivity na sílu drží, ačkoli jej to nebaví,“ popisuje David Vavruška. Výsledkem pak podle něj bývá, že si dítě vytvoří ke kroužku či sportu obecně odpor a brzy na pohyb zanevře.
Podstatné je proto zejména dbát na dobrou komunikaci „Nejjednodušší je zeptat se dítěte, co ho baví a kam by chtělo chodit. Pokud si kroužek samo vybere a je tam později šťastné, není co dál řešit,“ doporučuje mentální kouč. Kde naopak může matka či otec sehrát podle něj aktivnější roli, je zájem o prostředí, které v oddílu panuje. Není nic špatného na tom zeptat se například jiných rodičů na jejich zkušenosti, přijít se podívat na několik tréninků nebo se osobně seznámit s trenéry.
Nedostatek pohybu se týká 80 procent dětí
Podle mezinárodní studie HBCS trpí dlouhodobě nedostatkem pohybu hned 80 procent českých dětí, což nás v tomto ohledu řadí k nejhorším evropským státům. Ať už si tedy dítě vybere kterýkoli sportovní kroužek a stanoví si jakékoli mety, rodič by jej měl podle odborníků především respektovat, podporovat a být mu dobrým vzorem.
„Musejí si uvědomit, že děti kopírují vzorce jejich chování. Posláním rodičů je podporovat děti v pohybové aktivitě a naučit je milovat činnost, kterou dělají. Pokud se jim to nepovede, selhali,“ říká Daniel Filjo, šéftrenér Tenisového klubu Sparta Praha.
„Rodiče musejí jít příkladem. Sportovat s dítětem, jezdit na kole, lyžovat, hrát si společně – to je základ. Vztah ke sportu se totiž netvoří v klubu, ale primárně doma,“ doplňuje David Vavruška. K pohybu však mají Češi vlažný přístup právě i v dospělosti. Alespoň jednou týdně u nás podle studie České spořitelny sportuje pouze 35 procent obyvatel. V Dánsku je to pro srovnání hned 77 procent. Na předních příčkách jsou Češi naopak co do počtu lidí s nadváhou. Potýká se s ní 67 procent tuzemských občanů.
