Zakladatel projektu Kaleido Marek Háša pro deník Metro prozradil, co ho k byznysu přivedlo, popsal, jak dokáže VR pomáhat v domovech důchodců, a také nastínil, kde se představa propojit nejstarší generaci s virtuální realitou vzala.
Co vás k projektu přivedlo?
Když přišla covidová pandemie do Evropy, věnoval jsem se studijně a pracovně zdravotním inovacím v Amsterdamu. První měsíc pandemie mou pozornost svedl hlavně na problém sociální izolace seniorů v pobytové péči. Virtuální realita se nabízela jako nejvhodnější nástroj pro doručení vjemů ze světa tam venku i lidem upoutaným na lůžko. Když jsem s myšlenkou Kaleida začal oslovovat domovy pro seniory, zjistil jsem, že je problém sociální izolace a z něj pramenící zdravotní a společenské následky daleko rozsáhlejší a dlouhodobý, pandemie ho jen zviditelnila pro veřejnost. Proto jsem se pak Kaleidu začal naplno věnovat, a abych ho mohl přinést hlavně českým seniorům a seniorkám, přestěhoval jsem se zpátky do Prahy.
Je těžké v tomto odvětví podnikat?
Je to radost a řehole zároveň. Postavit takový nástroj jako finančně udržitelný, na dotacích a charitativních příspěvcích zcela nezávislý projekt bylo dost těžké. Teď už je pro nás život a další rozvoj trochu snazší, protože se nám povedlo trpělivou osvětou a poctivou prací vybudovat dobré jméno v sociálním sektoru. Kdykoliv nás přepadá únava a vyčerpání, dobije nám baterky nějaká zpráva z domova, dojemný příběh konkrétních uživatelů, kteří si i ve špatném zdravotním stavu mohou díky nám plnit sny a navštěvovat stará známá místa. Pro takové příběhy to celé děláme.
V čem projekt spočívá?
Za čtyři roky jsme pomáhali v téměř tří stech pečovatelských zařízení. Většinou šlo právě o domovy pro seniory. Dostanou od nás VR brýle s naší aplikací, do které jim každých deset dní nahráváme nový zážitek. Aktuálně tam mohou pečovatelé pro své klienty vybrat z více než sta VR filmů a kdykoliv jim je pouštět. Klienti – senioři si tak mohou zase užít výlet po Česku nebo třeba na Nový Zéland, poslechnout si koncert cimbálovky, navštívit muzeum vlaků nebo pražskou zoo. Je to pro ně často velká motivační vzpruha, získají nové podněty a témata pro povídání se sousedy a personálem a celkově je projekt fyzicky i psychicky rozproudí. A mohou se také pochlubit rodině, že včera jedli pizzu v Římě a předevčírem stáli na pláži na Tenerife.
V rámci projektu se věnujete zároveň reminiscenční terapii. Jak byste to popsal?
Snažíme se aktivovat vzpomínky a pracovat s nimi. Starší lidé mohli prožít plno krásných chvil, ze kterých se mohou těšit i zpětně. Zážitky ve VR brýlích mají často silné reminiscenční kouzlo – člověk si připadá, jako že se opravdu ocitnul v povědomém prostředí, a začne vyprávět o částech svého života, o kterých třeba jeho pečovatelé dosud neměli tušení.
Může Kaleido pomáhat i z dlouhodobého hlediska?
Dělali jsme si dvě výzkumné studie, které ukázaly, že i starší senioři upoutaní na lůžko nebo lidé s demencí mohou virtuální zážitky dobře přijmout a načerpat z nich novou chuť do dalších dnů. Z domovů průběžně sbíráme zpětnou vazbu a pravidelně dostáváme velmi pozitivní děkovné dopisy od pečovatelek, které si takový způsob aktivizace nemůžou vynachválit. Zároveň si ale nehrajeme na medicínský startup a netvrdíme, že dovedeme například zastavit nástup demence nebo prodloužit život.
Velký týden
|
