Past před pár dny doputovala na streamovací platformu Max a já jsem tedy mohl svůj rest konečně napravit. Po zhlédnutí snímku ve mě převládly dva pocity. Ten, že režisér M. Night Shyamalan konečně po dlouhých letech dotáhl nějaký slibný projekt do uspokojivého finále, a také jsem si pro sebe potvrdil, že Hartnett prožívá regulérní kariérní renesanci.
Co to má se zubama? Josh Hartnett by mohl coby Cooper z fleku dělat reklamu na horor Úsměv.
Past tedy nesměla chybět v naší internetové rubrice Strážce streamu.
Řezníkův koncert
O čem to tedy celé je? Ve filmu se společně s hlavními postavami Cooperem (Josh Hartnett) a jeho dcerou Riley (Ariel Donoghue) ocitáme na koncertě popové hvězdy Lady Raven. Tuhle filmovou variaci na zpěvačku Taylor Swift hraje mimochodem režisérova dcera Seleka. Když se starostlivý táta vydá po chvíli na toaletu, zjišťuje, že v koncertní hale není něco v pořádku. K místu se začínají sjíždět kordony policistů a jak se vzápětí ukazuje, koncert je jen jakousi obří policejní kamufláží. Ta má za cíl jedinou věc. Dopadnout nebezpečného sériového vraha s přezdívkou Řezník. Policie totiž dostala tip, že se na koncertě nebezpečný zločinech pohybuje, a tak uzavřela všechny východy a nehodlá nikoho pustit ven, dokud všechny řádně neproklepnou. A jak nám tvůrci, respektive Shyamalanův scénář po několika desítkách minut odhaluje, oním zabijákem není nikdo jiný než na první pohled sympatický ústřední tatínek.
M. Night Shyamalan je americký filmový režisér, scenárista a producent s indickými kořeny. Proslavil se filmy s překvapivými pointami. Postupem času se publikum rozdělilo na příznivce a odpůrce tohoto přístupu.
Kudy ven?
Po klíčovém zvratu, který je mimochodem skvělé před sledováním snímku vůbec neznat (prozradit jsem jej ale v rámci tohoto článku musel), je divákovi servírován plnohodnotný klaustrofobní thriller. Démonický Hartnett předvádí skvělý výkon. Chladnokrevného magora pro film vybaveného nejen bystrým mozkem, ale také zoufalou touhou dostat se co nejnenápadněji z pasti obří koncertní arény ven, mu nejen bezezbytku věříte, ale také mu nemáte problém začít fandit. A to i přesto, že má Řezník (nikoliv ovšem vybaven příjmením Krkovička) patrně na kontě pěknou řádku rozsekaných obětí.
Pozor na profilerku
Hartnettovo věčné hledání únikové cesty patří k tomu nejlepšímu, co Past nabízí. Všechno to otravování ze strany hysterické matky dceřiny spolužačky, nejrůznější klacky pod nohy od ostrahy, přítomnost profilové specialistky z FBI, která by zabijáka z fleku odhadla jen na základě jediného krátkého setkání, i fakt, že se nechce ústřední antagonista odkopat před dospívající dcerou vytvářejí koktejl, který výborně chutná. Shyamalan buduje napětí, kde jen to jde, postupně odškrtává jednu únikovou cestu po druhé, až nakonec zbyde jen jediná - ta vůbec nejzoufalejší.
Čtrnáctiletá Ariel Donoghue, která hrála Riley, chodila mezi natáčením klasicky do školy bez úpravy rozvrhu.
Vše je navíc prošpikováno nejen všudypřítomnými pazvuky z úst dospívajících fanynek, ale i samotné popové zpěvačky Lady Raven, která, ač působí jako Taylor Swift z Wishe, vlastně odvádí vcelku příjemný a minimálně neurážející výkon. A to nejen ten pěvecký. Jejího strýce pak mimochodem hraje samotný Shyamalan. Jak už je u režiséra pecek Šestého smyslu, Vyvoleného či Znamení zvykem, ani v tomto svém snímku si neodpustil vlastní cameo.
Neporazitelný Hartnett
Na lámání chleba z mého pohledu dochází u Pasti v momentě, kdy se děj přesouvá do své závěrečné třetiny. Poslední tři režisérovi snímky Někdo klepe na dveře (2023), Čas (2021) a Skleněný (2019) totiž byly diváky rozporuplně přijímány hlavně proto, že se ve své poslední závěrečné části jednoduše rozpadly. Případně si režisér vypomohl cestou takzvaného mindfucku. Jinými slovy divákům místo uspokojivého finále naservíroval nepříliš zdařilou porci v lepším případě alespoň bizarně zábavných zvratů. To se v případě Pasti naštěstí neděje. Respektive takhle, racionalitu i logiku postupně tvůrci v čele se Shyamalanem kompletně zahazují. Jinak to ani nejde.
Lady Raven není jen jméno postavy, ale také se tak jmenuje druhé studiové album její filmové představitelky Saleky. To zároveň funguje jako soundtrack k filmu Past.
Aby totiž film neztratil tempo ani ve svém závěru, je třeba ústředního antihrdinu ze všech situací postupně vymotat, a to alespoň do té míry, že se dožije posledních scén před závěrečnými titulky. Tohle rozhodnutí má ještě jeden logický důsledek, a to ten, že režisér nekončí zdaleka v tom nejlepším. Mně osobně to ale nevadí. Past, ač není bez chybičky, vnímám jako kariérní radostný návrat jak pro jako obvykle vynikajícího Hartnetta, tak režiséra samotného. Mohli by oba předvést víc? Nejspíše ano. Stačilo mi to, co dvojice pro teď předvedla, na příjemný filmový zážitek? To si pište!
Past
|
