Jak váš projekt začal? Kde se zrodila myšlenka?
Projekt začal úplně spontánně. Vzhledem k tomu, že se nejedná o první projekt a už vůbec ne o první projekt podpořený Nadací O2, přišel nám e-mail o programu Smart Up, kde nás vyzývali, abychom se přihlásili s chytrým projektem. Což mne donutilo, zamyslet se, co programu nabídnout. V té době jsem dělala canisterapii, tak mne nepadlo, že ji v projektu použiji a zároveň žiji mezi muzikanty, kteří přičichli i k muzikoterapii. Tak jsem vymyslela, že to spojíme. V té době jsme nevěděli, že jsme snad první na světě s touto kombinací. Dokonce jsme ještě nevěděli, jak na to. Takže celá myšlenka vznikla úplně omylem. Jo a často se lidé ptají, proč canisterapie zrovna s Irským vlkodavem. Není třeba za tím nic hledat. Úplně původně jsem si pořídila velkého psa na mazlení pro sebe. Ovšem po jistém čase se u něj projevoval takový potenciál, že jsem si ho již nemohla nechat jen pro sebe.
Proč používáte právě neobvyklé metody jako použití psů či hudby?
Vzhledem k tomu, že navštěvujeme v rámci projektu především hendikepované děti, které strašně pracují, i když je to zvláštní, tak taková Vojtova metoda je opravdu ohromný zápřah, rozhodli jsme se jít cestou přirozených terapií, které nebolí. Nemohu říci, že by tyto alternativy měli stejné výsledky, určitě ne tak rychle viditelné, každopádně je považuji za důležité. Canisterapie a muzikoterapie zvlášť jsou již poměrně běžné. Touto kombinací se nesnažíme pouze poukázat, že terapie jdou pospojovat, ale snažíme se podtrhnou i jejich důležitost, aby se na terapie nezapomínalo.
Jak učení probíhá v praxi?
Našim cílem je odlehčit den hendikepovaného dítěte. Přijedeme do dané rodiny a snažíme se ukázat, že cvičení a terapie nemusí bolet. Vše přizpůsobujeme potřebám daného dítěte. Každá terapie je jiná, už jen kvůli tomu, že se nezaměřujeme na jedno postižení. Působíme nejčastěji v rodinách s postiženými dětmi, ale máme za sebou i stacionáře. Terapie ovšem lze praktikovat i na seniorech, ve školách a i ve firmách. To je i náš cíl v budoucnosti. Dostat terapie i mezi zdravou společnost.
Při své práci jistě zažíváte silné momenty...
Je těžké se podělit jen o pár příběhů. Za 16 dní jsme navštívili 165 klientů a s každým to byl opravdu ojedinělý zážitek. Co stojí určitě za vypíchnutí, jsou přátelské vztahy, které jsme v rámci projektu navázali. Po skončení projektu jsme si uvědomili, že bychom si klidně mohli napsat, že jsme navštívili 330 klientů, protože i pro maminky, jsme se stali milou terapií. Každou návštěvu provází příběh rodiny, která se vypořádává s nelehkou situací, ale nikdo se nevzdává a opravdu bojuje. Velice silný příběh byl paní Romany, které zemřela dcera a lehce zamotaným příběhem se k ní dostali vnoučátka. Postižený malý chlapec a skoro novorozené děvčátko. Romana je na všechno sama, ale kdybyste viděli jaká je bojovnice. Opouštět je bylo strašné, loučili jsme se v slzách a my jako terapeuti jsme odjížděli s výčitkami, že jsme nemohli udělat více. Přestože jsou terapie propletené tak silnými příběhy, vždy to zachrání zázrak. Stačí rozevření a relaxace ruky v křečích v huňaté srsti vlkodava, první pokusy o samostatnou chůzi, protože dítko nevidí přes psa, či nalézání nových systémů pro výuku daného dítěte.
Jak si stojíme, co se alternativních metod při učení stojíme v porovnání se zahraničím? Jsme spíše průkopníky nebo zpátečníky?
Vzhledem k tomu, že my jsme ještě za hranice vlastně nevyjeli a nemáme úplně ucelený pohled na praxi v zahraničí, nevím zda zrovna já mohu soudit. Ovšem ve světě hendikepovaných nás spíše řadím mezi průkopníky. „Zdravá“ populace těmto terapiím ještě stále nepodlehla, což je ohromná škoda a v tomto případě jsme zatím zpátečníky, což vidím jako krátkodobý stav, protože alternativní metody a vzdělávání mají v naší společnosti větší a větší váhu.
