„To je jen takový období, neboj, to zase přejde,“ radí zkušenější matky, když dítě víc pláče, hůř spí, míň jí nebo víc zlobí. Zaklínadlo „obdobím“ je univerzální odpověď snad na jakékoliv rodičovské výzvy. Začíná to už okamžikem porodu: „No jo, to období rozkojování je těžký, ale to si sedne, nebojte,“ ujišťuje sestřička na poporodním oddělení zoufalou matku, která má pocit, že by potřebovala o čtyři ruce víc, aby zvládla techniku přikládání dítěte.
A v těch týdnech po příchodu z porodnice, kdy matka i otec půlku noci proskákají s miminkem v náručí na gymnastickém míči, protože novorozenec zatím netuší, že v noci se spí, zase slýcháme, že v šestinedělí je všechno vzhůru nohama, ale to se uklidní, nebojte se.
Jakmile skončí šest týdnů bláznění a začneme si myslet, že jsme z nejhoršího venku, začnou růst zuby. Dítě je mrzuté a v noci se opět nespí. Paralelně probíhá růstový spurt, kdy dítě potřebuje kojit tak často, že snad ani nemá cenu ta prsa uklízet. A přecházíme plynule do období separační úzkosti. To zhruba kolem osmi měsíců dítě začne viset mámě na noze a řvát jako na lesy, kdykoliv se máma na sekundu vzdálí na víc než jeden metr.
Následující klid je přerušován mrzením se zuby až do začátku období vzdoru zhruba ve dvou letech. To je to rozkošné období, kdy se v dítěti probudí ego a s ním vlastní názory a potřeba otestovat si význam slova NE. A když by se zdálo, že vzdor už víc vytěžit nejde, přichází na scénu sourozenec. Ten je sice zatím ještě v břiše, ale už teď otřásá světem prvorozeného v základech. Pak tu máme nástup do školky, do školy, příchod puberty a tak dále a tak dále přes krizi středního věku až do období přechodu. Ale i tohle období nakonec přejde, nebojte…
PRAHA? AHA!
