Náhodou jsem se dozvěděl, že se naše eurokomisařka podepsala pod další nebetyčnou hloupost, kterou jsme „dobrovolně“ v rámci evropské solidarity implementovali, aby se na nás v Bruselu nezlobili a nedali nám zase nějakou pokutu.
Ta nebetyčná hloupost se týká ochrany spotřebitelů a hodlá zajistit, aby instituce nezneužívaly naše data. Na to, abych studoval nesmysly, nemám stejně jako většina normálních lidí čas. Ale protože mne to má chránit, vyslechl jsem si několik komentářů v televizi a pochopil jsem (pokud to tedy pochopili tam), že se to týká i těch nejmenších firem, radnic, mateřských škol a dalších institucí.
Jde o to, že se nic o nás nesmí nikde objevit, a když, tak v režimu, který bude kontrolovat specialista, jehož musí každičká sebemenší organizace zaměstnat. Jeho mzda musí být samozřejmě odpovídající významu jeho práce, tedy mnohem vyšší, než mají třeba učitelé, o dělnících ani nemluvě.
A co to jsou ta data? Třeba stížnost mé sousedky na to, že jí popeláři nevyvezli popelnici. Jsem z malé vesnice, a tak to víme všichni. Ale v rámci bruselské inteligence je to důvěrné a náš starosta, jediný zaměstnanec našeho obecního úřadu, bude muset k jediné místnosti, kterou máme, nejspíše přistavět další, protože s námi nesmí jednat v prostorách, kde jsou tato důvěrná data uložena.
Co kdybych na stole zahlédl stížnost sousedky na ty popelnice? To by se svět asi zhroutil! Tyhle pitomosti se prý dělají kvůli nám, spotřebitelům. Vyptávám se, kudy chodím. Zatím jsem nenarazil na spotřebitele, který by tušil, o co v tom zákoně jde, ale hlavně, který by ho chtěl či potřeboval. Tak koho to tedy chtějí chránit (a buzerovat)?
Ať naše eurokomisařka poctivě přizná, že se tahle hloupost neimplementuje kvůli nám, spotřebitelům, ale proto, aby měli v Bruselu další čárku za zbytečnou činnost.
