Snaha kandidátů mít vše pod kontrolou je přehnaná, míní o volbě prezidenta politolog

Kdysi volání po přímé volbě, nyní opět sílící volání po nepřímé volbě. Kdy budou Češi spokojeni s tím, koho si zvolili?
Obávám se, že nikdy. Asi se neobjeví takový kandidát, kterým by bylo nadšeno sedmdesát nebo osmdesát procent společnosti. Kuriózně by asi spokojenost s přímou volbou panovala v momentě, kdy by vítěz voleb naplnil očekávání a dokázal oslovovat i ty, kteří ho nevolili. Jinými slovy, kdyby se z podpory jen té vítězné skupiny voličů dokázal během dalších měsíců posunout i do podpory těch, kteří by ho jinak nevolili. Že by je překvapil. Pak by si mnozí řekli, že ta vítězná volba je fajn. Taková situace ale asi nikdy nenastane.

Letošní volby jsou opět ve stylu „anti“. Předtím Antizeman, teď Antibabiš.
Ukazuje to, že do volby vstoupila výrazná osobnost. Ať se to někomu líbí, nebo ne. Někdo výrazný a nepřehlédnutelný. Logicky má spoustu stoupenců, ale současně dokáže generovat také mnoho odpůrců, není lidem lhostejný a myslím si, že pokud jednou odpadne antipersonální rozměr, objeví se rozměr antitématu. Bývá to i v zahraničí. Současně moment anti svědčí o tom, že nejsme v nějaké revoluční době vysokých očekávání.

Dá se z toho vyčíst, že podobně jako sněmovní volby ve stylu všichni proti ANO se teď do volebních místností nahrnou i davy mladých voličů, kteří jinak moc nevolí?
Není to vyloučené. Ale ze zkušenosti předchozích přímých prezidentských voleb to možná povede k mobilizaci vyšších ročníků. Rozhodne období mezi prvním a druhým kolem. Období takových těch černých kampaní, rozhodnou emoce, rozhodnou i výkony v televizních debatách, jestli dotyční obstojí, nebo naopak někdo nezvládne emoce a vybouchne. To většinou k mobilizaci vede. A je tu ještě jeden nezanedbatelný moment. Česko nyní má historicky nejvyšší skupinu seniorů v populaci. Ti v disciplinovanosti vedou nad prvovoliči na celé čáře.

Letos je u kandidátů výraznější zemanovská taktika nechodit do některých debat, někdy se vyhýbají i rozhovorům. Tam půjdu a tam ne, s tím se bavit budu a s tím ne.
Je to odvážné a taky hodně riskantní. Může to pomoci tomu, kdo je dlouhodobě známý a vyprofilovaný. U nováčků to je riskantní. Jsou v situaci, kdy potřebují neustále oslovovat a získávat pozornost. U nich platí často, že kvantita je důležitá. Pro některé voliče může být vyhýbání se kontaktu arogancí moci. U těch matadorů nejásají, berou je takové, ale když to dělají nováčci, to je špatný mores. Právě u nových tváří je to hodně riskantní strategie, která se může otočit proti nim. Jejich volební vzkaz se nedostane k potenciálním voličům.

Chceme otázky předem. To byl požadavek některých prezidentských štábů. Někteří mluvčí to dokonce kladli jako hlavní podmínku, jestli rozhovor umožní.
Ukazuje se trend marketizace kandidátů. To, že se soupeři mezi sebou přebíjejí, jestli mají raději kočky, nebo psy, nebo vysokohorskou turistiku, či kolo, to bylo vždycky. Teď je to o to legračnější v té masovosti. Nyní mi však připadá, že je kontrola toho, co bude kandidát dělat, až přehnaná. Není to ale ve prospěch kandidáta. Nejen to, že si například kazí vztahy s médii, ale ani se neučí. Pak může zažít debakl v přímém televizním přenosu. Potřebuje nejdřív desettisíckrát vylézt na Sněžku, aby pak mohl na Mont Blanc. Ve výsledku škodí sami sobě, nenaučí se zvládat stres. Nenatrénují přirozenou argumentaci a rychlou reakci. Což pak může před kamerami nadělat paseku, protože to vidí třetina národa a další třetina si o tom povídá.

Bez peněz do volby nelez. Má chudý kandidát v prezidentské kampani vůbec nějakou šanci?
Chudý kandidát má šanci, pouze když dělá kampaň jinak a dělá ji dlouhodobě kontaktně. Nevěřím, že by dokázal z fleku vyhrát, to by musel mít za vyzývatele papírové tygry, ale už jen příběh Marka Hilšera před pěti lety je příkladem toho, že to jde bez velkých prostředků. Byl houževnatý a byl vidět. Nevyhrál, ale dostal se mezi silné kandidáty a nastartoval politickou kariéru.