K vydání alba si Xindl X připravil speciální koncerty, které odehraje s celou kapelou, hosty i filmovými projekcemi v Brně, Ostravě a Praze.
Když jsme spolu dělali poslední rozhovor k vaší desce Terapie v roce 2021, říkal jste, že pro vás její tvorba v době covidu skutečně terapeutická byla. Co je pak tato deska?
Čím víc jsem o ní mluvil, tím víc jsem k tomu došel, že je možná ještě víc autoterapeutická než ta předchozí. Právě po té desce, co jsem udělal v covidu, jsem došel k tomu, že se mi nechce pouštět do další takové tvorby, kdy si budu něco psát s kytarou, pak to zase někomu pošlu, kdo s tím něco udělá… Že už se motám v kruzích a neměl jsem chuť psát další stejnou popovou variaci na totéž.
A jak jste se z toho kruhu rozhodl vystoupit?
Původně jsem si myslel, že se zavřu a začnu psát svůj muzikál, což je zase jiná práce. Člověk nepíše texty do pusy sobě, ale konkrétním postavám. Ale během tvorby muzikálu jsem zkusil takovou odbočku a cinknul jsem Jendovi Vávrovi, kamarádovi z kapely Jananas, kteří s námi kdysi jezdili společné koncerty, jestli by mi pomohl s nějakými texty. On navrhl, ať se rovnou potkáme ve třech ještě s Honzou Steinsdörferem (klávesista kapely Chinaski – pozn. redakce) a že bychom rovnou zkusili dohromady udělat písničku. Říkal jsem si, proč to nezkusit. Dřív jsem tyto song- writingy zkoušel a moc mě to neoslovovalo. Ale právě po covidu se dost změnilo.
Takže jste chtěl naopak tvořit ve více lidech?
Ano, jak v covidu vše vznikalo na dálku a při tvorbě jsem nepřišel do kontaktu s jediným muzikantem, už mi to přišlo fakt divné. Tak jsem si říkal, že mi teď třeba nebude vadit, když mi budou i jiní lidé mluvit do toho, jak psát texty a muziku, ale že to naopak může být zkušenost.
Jak ta tvorba tedy probíhala a co jste si z ní odnesl?
Měli jsme nějakých asi patnáct setkání a najednou jsme měli 20 písniček. Takže místo toho, abych psal muzikál, jsem najednou s kluky napsal novou desku, která je, jak jste sama říkala, trochu terapeutická. Hned v první písničce zpívám o syndromu vyhoření a myslím, že tato deska a její tvorba u mě takovému syndromu předešly. Kdybych dělal ještě jedno album stejně, jako všechny předtím, byl bych asi jenom krůček od toho, že už mě muzika přestala bavit. Že bych si říkal, že už dělám nějakou parodii sám na sebe a dělám věci, protože se tak mají dělat.
Nebylo to trochu riziko?
Měl jsem potřebu zkusit si prostě udělat věci jinak a neřešit to, jestli to bude bavit někoho jiného, ale hlavně aby to bavilo mě. Ale mám zkušenost, že když něco baví vás, tak to potom jste schopný na pódiu přenést lidem, aby to bavilo i je. Čas ukáže, jak se jednotlivé písničky chytnou mezi lidmi a jestli je vezmou, že je to ten Xindl X. Mám ale dojem, že můj autorský rukopis je tak silný, že proleze, i když dělám v partě víc lidí.
Když jsme načali to téma terapie, jak na to reagovalo vaše ego, když jste hned dostával zpětnou vazbu?
Pracovali jsme v týmu, já s něčím přišel, nakonec z toho třeba zbyla jenom slova, ale hudba se udělala jiná. Pak já jsem zase někdy přišel s nápadem, co by se dalo třeba udělat jinak. Velká výhoda je samozřejmě v tom, že písničky byly dělané pro mě. Takže když se mi nelíbilo, jakým směrem se něco ubírá, vždycky jsem mohl říct „takhle ne, to mě nebaví, pojďme to dělat jinak“. Říkal jsem si, že svoje ego řešit nebudu, přece jenom už mám napsaných sedm desek, které jsem udělal od začátku do konce, tak si nepotřebuji dokazovat, že to umím. Naopak jsem si chtěl vzít z toho to pozitivní, tedy že jako tvůrčí tým můžeme být silnější. Takže nevím, co na to říkala ega kluků, ale moje ego bylo v pohodě.
Ačkoli se album jmenuje Fén X a výše zmíněná písnička o vyhoření Fénix je na něm první, zmínil jste, že pro vás je důležitější píseň Proměna, ke které nedávno vyšel klip. To její téma je ale trochu smutné…
Beru to jako svoje motto, že se snažím psát o depresivních tématech vesele. Člověk se snaží hledat světlo na konci tunelu. A já mám to světlo ve své tvorbě, když už s něčím nemůžu něco udělat, můžu si z toho udělat legraci nebo o tom alespoň nějak úsměvně napsat.
A název, který je stejný jako slavné dílo Franze Kafky, soudě podle textu není náhodný, že?
Je jím inspirovaný, je o stárnutí, o dospívání a o srovnávání se s životními změnami. I po sto letech je Kafkovo dílo stále aktuální. Jen mě překvapilo, kolik lidí, u kterých bych to ani nečekal, neví, kdo byl Řehoř Samsa, jehož jméno se v textu vyskytuje.
Katarina Knechtová
Po vydání desky většinou následují koncerty, bude tomu tak i tady?
Ano, odehrajeme je s celou kapelou i filmovými projekcemi. Startujeme 11. listopadu v brněnském Sonu, 16. listopadu v Garage Clubu v Ostravě a 19. listopadu zahrajeme v pražském Lucerna Music Baru. Těšíme se, že zahrajeme fanouškům nové věci, zařadíme samozřejmě i všechny osvědčené hity. Zároveň si s námi zazpívají skvělé zpěvačky – Katarína Knechtová a Mirka Miškechová – a jako speciální host vystoupí také muzikant Láska.
