Pro výstavu Ceny Jindřicha Chalupeckého 2025 ve Veletržním paláci jste vytvořil soubor nových děl na téma jídla. Proč vás právě tohle téma zaujalo?
Zájem o jídlo je nutnost blízká všem živým organismům. My lidé jsme však dosáhli toho, že tato potřeba není pouze nezbytností, je také radostí a zábavou. Nadbytek i nedostatek jídla vzbuzují silné emoce. Pro mě je jídlo vypravěč, médium. Je to nástroj k pokládání si otázek o tom, co je člověk. Roli jídla v našich životech si paradoxně uvědomujeme jen tehdy, když vejce místo šesti korun stojí osm. I to ale o něčem vypovídá…
Co pro vás jídlo znamená? Jak to tematizujete na výstavě?
Dokážu ocenit jakékoliv dobře připravené jídlo. Nejsem vybíravý. V každodennosti mám ale nejraději jednoduché pokrmy, jako je rýže s máslem, řepové carpaccio s horkým pohankovým chlebem. To tvoří základ mé kuchyně. Nejsem fanouškem „experimentálního vaření z časopisů, z kuchařky“. Rád ale experimentuji s jednoduchými ingrediencemi. Moje kuchyň má jeden metr čtvereční. Z rodiny jsem zvyklý každý den vařit, i proto upřednostňuji prostotu nad okázalostí. Tyto moje zvyklosti ale ve výstavě nenajdete. Nebo alespoň ne tak, jak byste čekali. Nejsem gastroturista ani gastrobloger.
Některé vaše sochy vypadají na první pohled zábavně, ale když se člověk podívá blíž, najde v nich něco znepokojivého. Jak balancujete mezi humorem a vážným sdělením?
Nazval bych to podvratností. Jak líbivost, tak i vážnost či humor mají společné to, že pramení z nejasnosti. To, co vidím okolo sebe, je vždy skrumáží kvalit v různém poměru, což je pohled, který mi pomáhá nevidět věci buď černě, nebo cynicky, skoro až apaticky.
Jak si vybíráte témata, která zpracováváte? Kam se třeba chodíte inspirovat anebo kdy inspirace nejčastěji přichází?
Dělá mi radost, a asi to i potřebuji, zajímat se o svět okolo. I když to někdy znamená ztratit ideály nebo se konfrontovat se zlem. Znamená to ale také vidět mnoho dobrého. Zajímat se o svět okolo, otevírat se jiným pohledům je dost velká námaha. Je to opravdu těžké, protože člověk často směřuje spíše k pohodlnějšímu opaku – definování jednoznačného pohledu na svět. Myslím, že plodem mojí námahy je naopak pestřejší pohled a nezaujatost. V tom spočívá má inspirace. Tvořit něco nového ale tuhle otevřenost předpokládá asi vždycky. Být otevřený je tedy takový „open source“.
Letos v únoru jste se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Co pro vás toto ocenění znamená? Změnilo se ve vašem profesionálním životě od té doby něco?
Jisté je, že jsem nevratně zaznamenán na seznamu, který cena každým rokem rozšiřuje. Dostat takové ocenění je ale pro mě také velká čest. Souvisí s ním také praktická podpora. To, jak člověk podporu využije, je nicméně individuální. Osobně jsem si vědom toho, že přínos ceny spočívá především v práci a nadšení, které k tomu přimíchám z vlastní strany. To znamená: Je to o vás, o tom, co chcete. Společnost Jindřicha Chalupeckého vám to pomůže uskutečnit. Co mi konkrétně ocenění pomohlo rozvinout, je schopnost pracovat pod „tlakem“, vyjasnit si, jakým způsobem o výstavě přemýšlet, jak si práci naplánovat tak, abych nebyl před koncem ve stresu. Oceněním jsem obdržel také finanční prostředky, za které jsem ze srdce vděčný.
Čím byste naše čtenáře nalákal na výstavu, pokud mají pocit, že současnému umění vůbec nerozumí?
Nepochopení není žádný trapas, protože neexistuje nějaký normativní způsob, jak umění posuzovat. Ani o to nejde. Každopádně, pro ty, kteří mají ambici se něco dozvědět, výstavu Cena Jindřicha Chalupeckého 2025 doprovází povedený katalog obsahující srozumitelně napsané texty i mapky s popisky jednotlivých prací. Výstava je i díky němu přístupná. K vidění je ve Veletržním paláci až do 11. ledna 2026 a je přístupná zdarma.



















