Herečka Veronika Žilková, kterou diváci znají mimo jiné z filmu Zapomenuté světlo, za nějž získala Českého lva za vedlejší ženský herecký výkon, tentokrát nevyměnila jeviště za kameru, ale za rybářskou loď. Do Norska vyrazila se svým patnáctiletým vnukem Kryšpínem Dopitou. On jako zkušený mladý rybář, ona – jak sama s úsměvem říká – především jako babička a sponzor.
Vnuk Veroniky Žilkové Kryšpín s jedním z mnoha norských úlovků
Kryšpín má totiž k rybaření mnohem blíž než jeho slavná babička. Je členem juniorského týmu Jakuba Vágnera a věnuje se také závodnímu muškaření. Dokonce už okusil atmosféru mistrovství světa. „To jsou takoví ti šílenci, co chodí v těch vysokých botách řekou,“ popisuje s nadsázkou Žilková disciplínu, při které její vnuk běžně stojí hluboko ve vodě.
Začátek dubna u vody: Jaké krmení a nástrahy fungují na kapry i bílé ryby |
Poletíme na Mars
Společné rybářské výpravy jsou už jejich tradicí. Tentokrát ale přišla dosud největší výzva – moře v Norsku. A zatímco Kryšpín se těšil na nové druhy ryb, jeho babička měla v hlavě hlavně vlny, hlubokou vodu a loď. „Pro mě to bylo šest dnů hrůzy, protože já se samozřejmě příšerně bojím,“ přiznává. Pomohlo, že cestovali se zkušenou rybářskou agenturou. A také jedna náhoda. Když Žilková zjistila, kdo agenturu vede, poznala v něm Vladimíra Doškáře, otce někdejšího spolužáka své dcery Agáty. „Známe se z třídních schůzek třicet let. Takže jsem pojala důvěru,“ směje se.
Jak na jarní rybaření. Na co se připravit, co si pohlídat a čím se inspirovat? |
Strach ale zůstal. Představa malé lodě na moři, pod níž může být několik set metrů vody, pro ni dlouho působila skoro stejně nereálně jako cesta do vesmíru. „Bylo to takové, jako až jednou poletíme na Mars. No tak jsme na ten Mars doletěli – a bylo to úžasné,“ říká. Právě překonání vlastních obav nakonec považuje za jeden z nejsilnějších zážitků celé cesty. „V jakémkoli věku, když člověk překoná nějaký strach, je to to nejvíc, co může proti stárnutí dělat. Neustále přijímat nové výzvy.“
Velkou zásluhu na tom měl Kryšpín. Přestože je mu patnáct a podle babičky je to už „skoro dvoumetrový puberťák“, na lodi se proměnil v trpělivého učitele. Připravil jí prut, radil a přesvědčil ji, aby si rybolov opravdu vyzkoušela. A tak si svou rybu z norského moře nakonec vytáhla i Veronika Žilková.
Veronika Žilková
Samotný úlovek ale nebyl tím, co ji těšilo nejvíc. „Pro mě byl větší pocit, že Kryšpín byl pyšný, že jsem ulovila rybu, než to, že já jsem ulovila rybu,“ říká. Pochvala od vnuka pro ni prý znamenala víc než treska na háčku.
Výzva na norském moři
Za jejím respektem k lodím je přitom i dávná rodinná vzpomínka. Když byly Kryšpínovi dva roky, při společné cestě lodí na Slapech Žilková ztratila při vystupování rovnováhu, spadla na něj a nešťastně mu zlomila stehenní kost. Následovaly další zdravotní komplikace a zákroky, které v ní zanechaly silný pocit viny. I proto byla společná cesta na norské moře mnohem větší výzvou, než by se mohlo zdát.
V Praze se dá rybařit i v centru. Budete turistickou atrakcí. V podcastu Linka M se dozvíte, jak na to |
O to větší radost měla pokaždé, když se večer loď bezpečně vrátila do přístavu. „Největší radost byla, když počet lidí po návratu odpovídal počtu těch, kteří ráno vyjeli,“ říká s typickým humorem.
Kryšpín si naopak Norsko užíval naplno. Chtěl poznat jiné ryby než ty, na které je zvyklý z českých vod nebo z muškařských závodů. A povedlo se. Ulovil řadu druhů a přidal i svou premiéru – prvního žraloka.
Veronika Žilková
K výpravě patřil také scenárista Ivan Hubač, partner Veroniky Žilkové. A právě pohled na třiasedmdesátiletého začátečníka, kterého učil chytat patnáctiletý Kryšpín, patřil pro herečku k nejhezčím chvílím cesty. „Děda se učí od vnuka,“ shrnuje jednoduchý obraz, který podle ní dokonale vystihuje rybářskou komunitu.
Tu si oblíbila už dávno. Když si Kryšpín ve čtrnácti letech pozval na narozeniny své rybářské kamarády, Žilková připravila občerstvení pro partu teenagerů. Na zahradě pak s překvapením našla muže ve věku dvacet, čtyřicet i padesát let. U vody podle ní věkové rozdíly mizí. Rozhoduje, jestli člověk rybaří s nadšením, vydrží a umí fungovat s ostatními.
Urban fishing v centru Prahy. Kapři přes 14 kilo, davy turistů a adrenalin na náplavce |
A kam vyrazí s vnukem příště? Žilková má jedno přání: už se tolik nebát. Před několika lety spolu nocovali u vody při lovu sumců a ona v noci potají utišovala zvonečky na prutech, jen aby Kryšpína nevzbudil záběr obrovské ryby. Děsila se představy, že by s tehdy dvanáctiletým vnukem musela v noci vyjet na loď. Nyní už je všechno jinak. „Kryšpín je tak velký, že bych ty rolničky nechala zvonit,“ říká. A místo strachu by se prý už jen dívala, jak její vnuk vyráží za rybou. Možná právě proto pro ni nebyla cesta do Norska jen rybářskou dovolenou. Byla to cesta, při které vnuk učil babičku nebát se. A babička zase získala vzpomínku, o níž doufá, že ji Kryšpín jednou bude vyprávět svým vlastním vnoučatům.
Kdo je Veronika Žilková?
|
