„Štěstí jsem viděla v tom, že jsem měla pět parfémů, desítky párů bot a i cestovní kufr od fashion značky. U mě doma bydlelo 3 000 kusů oblečení,“ říká Poubová.
Táta ji vždy vedl k tomu, že je potřeba dosáhnout materiálního úspěchu, a podle toho také vypadat. „Vlastně jsem od mala tíhla k přírodě a umění. Když jsem se rozhodovala o škole, chtěla jsem studovat buď ekologii nebo výtvarku, ale otec v tom neviděl smysl a šoupl mě na hotelovku. A tak jsem se dostala do toho klasického kolotoče – udělej kariéru, vydělej peníze, pracuj, pracuj, pracuj,“ vzpomíná Poubová.
Při práci ve firmě na plasty se necítila šťastná. S kamarádkou si daly cíl vystudovat při práci vysokou školu a obě se rozhodly pro zaměření na textil. „V té době jsem měla možnost vidět dokumentární film Ušili to na nás od neziskovky NaZemi. Poprvé jsem tak nahlédla do pracovních podmínek v oděvním průmyslu a do toho, jaký má masová produkce dopad na životní prostředí. To mě tak dostalo, že jsem z toho dva dny nespala,“ shrnuje, kde přišel začátek přerodu.
Mateřská a nové obzory
Hlavní zlom však přišel během mateřské dovolené, kdy odjela na čtvrt roku do Ameriky. Tam Lucie Pobouvá zažila kulturní šok, když viděla, jakým způsobem místní nakupují oblečení. „V second handech byla běžně víc než polovina oblečení s originálními visačkami. Lidé prostě nakupovali vyloženě z nudy, a když si pak věci přinesli domů, druhý den je odnášeli do různých charit. Pak jsem se dočetla, že charity mají sklady plné oblečení na dalších dvacet let. A protože jsem měla tehdy volno s dítětem a nepracovala, měla jsem čas o tom všem přemýšlet,“ datuje začátek svého budoucího směřování.
Po návratu do Prahy se rozhodla zkusit začít měnit pohled na nakupování oblečení a s kamarádkou založila Žižkov Fashion Flea Market. „Byl to takový bazárek, vybíraly jsme od lidí do komise oblečení, které už nenosili. Na místě jsme vše nastylovaly a poskytovaly poradenství pro udržitelný přístup k textilu. Nakonec nás bylo patnáct kámošek, které udělaly akci jednou za půl roku. Spíš zábava, ale už jsem věděla, že se tomuhle chci věnovat – a tak jsem začala zkoumat, co bych mohla v oblasti udržitelnosti dělat, abych se tomu mohla věnovat naplno a stalo se to mojí obživou,“ říká.
Něco za něco. Naši předci s tím měli zkušenosti, my se k tomu postupně vracíme.
Od bazárků ke swapu
Chvíli provázela po pražských second handech, dělala poradenství pro oblékání z druhé ruky, a protože se ráda vytvárně realizuje, založila v té době také vlastní značku Relu. Pod ní vyrábí, a učí lidi vyrábět, tašky, batohy a kabelky z papírových pytlů. Také začala pracovat v neziskovce Bezobalu, která šíří koncept bezodpadové domácnosti. „Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí a také se seznámila s Kristýnou Holubovou. Spolu jsme se rozhodly uspořádat první swap, tedy akci pro výměnu oblečení mezi lidmi. Byla součástí Zero Waste konference v roce 2016,“ popisuje nové začátky Poubová.
„První akce měla ohlas, tak jsme je s Týnou začaly pořádat dál. V lednu 2017 se nějakým zázrakem dostala naše událost na facebooku k obrovskému množství lidí – a taky jich do Svět-Hub přišlo tolik, že se tvořil dav na ulici a většina se prostě nedostala dovnitř. Jen jsme na sebe koukly a obě vybuchly smíchy nad tím, co jsme to spustily! Ale bylo nám jasné, že musíme pokračovat,“ doplňuje.
Nyní vedou Lucie Poubová s Kristýnou Holubovou neziskovku Swap Prague, která swapy pořádá. Společně se věnují vzdělávání veřejnosti v oblasti udržitelné spotřeby.
Trvalá změna?
A jaký byl vývoj přímo ve skříni Lucie? „Věděla jsem, že s tím musím něco udělat. Taky jsem četla o lidech, kteří točí 30 kousků oblečení, ale něco takového jsem si nedovedla představit, a ani to není nutné,“ dodává a popisuje, jak to probíhalo u ní: „Když jsem šatník vytřídila poprvé po návratu z Ameriky, zůstalo nějakých 60 kusů. Zhruba za tři měsíce přišla strašná depka, protože to byla moc rychlá změna najednou. Ty vyřazené věci jsem měla pořád doma, tak jsem zase nějaké vytáhla a bylo jich třeba 300. Následovalo období hledání zlatého středu a dnes je to asi 120 kusů.“
Nyní ji oblečení rotuje. „Díky swapům nemusím mít 40 mikin. Mám jednu s kapucí a jednu bez, k tomu jeden kardigan, abych měla, co potřebuji pro různé příležitosti. A když mě přejde období tmavé mikiny, na swapu si najdu jinou v barvě, která mě momentálně láká. Každou věc můžu snadno nahradit, aniž bych ji vyhazovala. Protože je kvalitní, najde si dalšího majitele,“ dodává závěrem.
Swap festival
|
