V rozhovoru pro deník Metro se vracíme k tomu, jak tyto přístupy vzájemně souvisejí, co pro Klesalovou znamená motiv temnoty a jakým způsobem se v jejích dílech promítá krajina, tělesnost i osobní paměť.
Výstava představuje vaše nové práce i starší polohu textilních objektů. Jak spolu tyto dvě části tvorby souvisejí?
Zdánlivě se obě tyto polohy mohou jevit jako odlišné, ale spojuje je můj základní pracovní režim, tedy citlivost jako nástroj vnímání, který mi umožňuje zachytit jemné rytmy a napětí dříve, než se kompozice zafixuje. Zatímco textilní poloha těží z abstrakce zkušenosti s krajinou, místa, odkud pocházím, drobné malby tyto prvky osamostatňují. Obě části jsou však dokladem procesu artikulace, kde se snažím porozumět světu a sdílet tuto zkušenost skrze vizuální tvorbu.
Název výstavy odkazuje na tmu a proces vzniku. Co tento motiv přesně znamená?
Ticho, tma a strnutí pro mě neznamenají prázdnotu, ale spíše moment zadržení. Právě v této chvíli odstupu se věci začnou postupně vyjasňovat. Je to prostor vzniku, zároveň podpůrný i lehce zneklidňující. V této tmě se rodí vizuální jazyk a struktura a výsledné dílo v sobě nese stopy tohoto procesu.
Umělkyně se věnuje práci s látkou a papírem.
Jak to obvykle probíhá?
Můj proces je založen na soustředěném pozorování a citlivosti vůči žitému. Pracuji v sériích, návratech a variacích, přičemž forma vzniká v čase a není jen reakcí na minulé. Je to velmi osobní proces, kdy distance přichází až zpětně. Důležitou součástí je pro mě i schopnost rozpoznat, kdy přestat, a pokoušení se vědomě vyhýbat efektu a hlasitosti.
Ve vašich dílech se objevují základní tvary a znaky. Jakým způsobem tyto vizuální prvky vznikají a jak s nimi pracujete?
Tyto prvky vnímám jako znaky místo gest. Znak pro mě není ilustrací ani symbolem s pevným významem, ale zhuštěním a zkušeností, jejíž výklad záměrně neuzavírám. Při jejich tvorbě se rozhoduji intuitivně, ale ne nahodile. Intuice je mým vnitřním kompasem, který vede k vytvoření pevné a kontrolované kompozice.
Jarní únava pod drobnohledem. Jde o pouhý mýtus? Zeptali jsme se expertů |
Pracujete s textilem, kresbou i prostorovými objekty...
Každý materiál nese jiný význam. Textil evokuje dotek, tělesnost a vrstvení, zatímco výšivka mi umožňuje modelování struktur a objektů. U geotextilií mě zajímá jejich technicistní povaha, která v procesu tvorby získává zcela jiný charakter a stává se kůží nesoucí vrásnění času. Celá instalace pak funguje jako jazykové pole, kde materiál a technika pomáhají dát tvar tušenému.
Textilní objekty označované jako „šaty“ patří k vašim typickým dílům. Jaký význam pro vás tento formát má?
Tyto objekty vnímám jako mapy vnitřních krajin, konkrétně míst odpozorovaných v Pošumaví, v nichž se koncentruje paměť a děje každodenního života. Jejich struktura vychází z přirozeného geometrismu katastrálních map a zároveň v sobě nese prvky lidské bytnosti a poetické sémantiky. Jsou to díla, kde se paměť těla mění ve vizuální jazyk. Vždy si vzpomenu na babičku, jejíž celý život byl neodmyslitelně spjat s prací s půdou a zahradou.
Na fotografii je vidět objekt „šaty“, o kterém se v rozhovoru s umělkyní bavíme.
Výstava pracuje také s básní Ariel od Sylvie Plath. Jak tato literární reference vstupuje do instalace?
Báseň Ariel vytváří slovesný rámec osobní introspekce a pomáhá proměnit soukromé a konkrétní v obecné a sdílené. Její fragmenty podprahově dotvářejí rytmus instalace, která tak nabývá podoby systému struktur a pauz. Tato reference diváka vede k tomu, aby pokud možno zpomalil, přeladil se a vstoupil do soustředěného vnitřního rytmu celého prostoru. Jednoduše si dovolil být tady a teď.
Výstava a hudba
|
