Vánočních koncertů už tihle pracanti odehráli mraky. Letos to však má podle jejich frontmana Martina Zellera (vlastním jménem Martin Poddaný) stát obzvlášť za to.
Martin Zeller a jeho „Cocotti“ zahrají v Lucerně.
„Lucerna je kult. V tomhle baráku se psaly dějiny české hudby. A navíc, já jsem tam před třiceti lety pracoval jako pořadatel. A slíbil jsem jim tam, že se vrátím a vyprodám to. Dost jsem je tehdy pobavil, ale já to myslím vážně!“ říká pro deník Metro Zeller.
Bez čeho byste si koncert neužili?
Bez hluku. Já miluju ten brutální tok energie a decibelů, co se snaží lidem před stagí prolomit kolena na druhou stranu! A samozřejmě si to nejde užít bez publika, které je na stejné vlně a jde do toho s námi taky na sto dvacet procent. To se nedá popsat. To se musí zažít.
Je nějaká píseň, která nesmí chybět na žádném koncertě?
Stánky? Ale ne, dělám si legraci. Czeko je náš totem. Je to naše úplně základní píseň. Kdybychom byli stát, tak bych ji přirovnal k ústavě. Za těch zhruba tisíc koncertů, co máme za sebou, jsme ji nehráli jenom jednou. A už si ani nepamatuju proč. Jinak bez toho prostě není Cocotte Minute.
S jakými pocity jdete do vašeho koncertu v Lucerně? Co si od něj slibujete?
Jdeme do toho s obrovským respektem a pokorou. Makáme na tom už několik měsíců. Desítky hodin zkoušek, schůzek, přípravy techniky, choreografií, kostýmů, a hlavně lightdesignu a projekcí. A co si slibujeme? Tak už teď je jasný, že to bude největší akce v našem životě, tak by bylo fajn, aby to byla největší radost v něm a ne největší prů*er!
Cocotte Minute vydali v roce 2004 úspěšný debut Czeko. Od té doby hráli vánoční koncerty například v žižkovské Akropoli či v Lucerna Music Baru.
Po koncertě má začít vaše éra s podtitulem 3.0. Co si pod tím máme představit?
Je to, a asi i nejen pro nás, prostě zlom ve statusu kapely. Narvat a doufám, že i vyprodat velkou Lucernu, dokáže jen promile českých kapel. A těch tvrdých nebo dejme tomu numetalových ještě míň.
Co chystáte speciálního, na co se fanoušci můžou těšit?
Všechno a víc říkat předem nechceme. Celé to bude věřím velké překvápko pro všechny.
Na jakém nejzajímavějším místě jste kdy hráli?
Asi kdysi na Mírově ve velké kleci, co mají na druhém nádvoří pro vycházky doživotně odsouzených. Teď tam hrál i Tomáš Klus. Respekt k němu, ale my byli první. Mimochodem krutý místo. A pak mě ještě napadá běloruský Brest. Po prvním tónu se rozjel neskutečný kotel a Bělorusové znali i ty naše texty v češtině! Mráz po zádech nám z toho běžel. Byla to tour na podporu demokracie. Jo, šílený nápad jet s tímto konceptem do Lukašenkova Běloruska, ale povedlo se a nezavřeli nás.
Čím si vysvětlujete, že jste se prosadili a držíte se na scéně už téměř tři dekády?
Věřím, že je to tím, že ze sebe neděláme nic, co nejsme. Kašleme na trendy a děláme si, co chceme a jak chceme. A snažíme se to dělat nejlíp, jak dokážeme. Nehrajeme hru „vždyť to tak stačí“ a snažíme se jít furt dopředu. Nehledě na náklady, energii a úsilí, co tomu musíme věnovat. Jdeme s úctou ke kořenům, ale stále dopředu. Je nám úplně jedno, co si o tom, co děláme, kdo myslí. Pokud tomu věříme my, pak je všechno tak, jak má bejt. A jsme neskutečně vděční, že je kolem nás obrovský množství lidí, co to dokáže ocenit. A i ta teď už skoro vyprodaná Lucerna je toho pro nás důkazem.
