Napadlo by vás, že naši předci ještě před nějakými 150 lety téměř nikam, v létě i v zimě, nejezdili? Pokud se v 19. století někdo někam přesouval, byla to většinou šlechta nebo bohatí podnikatelé a vysocí úředníci, kteří byli „pod penzí“.
Na dovolenou na Vinohrady
Například v Praze se i lidé ze středních vrstev sem tam vydávali na nějaký ten letní byt, ale nebylo to železné pravidlo. Dokud Prahu obkličovaly hradby, jejichž bourání nastalo až po prusko-rakouské válce v roce 1866, vydávali se na letní pobyt Pražené do míst, která jsou nyní širším centrem. Umíte si představit, že byste s rodinou vyjeli na rekreování na Vinohrady, do Kunratic nebo do Strašnic?
Dějiny českého dovolenkování v podobě, jak ji známe dnes, sahají na samý počátek 20. století. Tehdy si známý podnikatel Čeněk Šulc organizačně zajistil v roce 1900 na objednávku nakladatele Františka Topiče několik „výprav“ do Paříže na světovou výstavu. Nabité zkušenosti ho inspirovaly k založení vlastní cestovní společnosti a prvním, svým způsobem all inclusive zájezdem byla výprava do Alžírska a Tuniska. Pak už to rozjel naplno.
Šulc byl opravdu odvážným průkopníkem, protože v Království českém operovaly jen zahraniční cestovní kanceláře, především Thomas Cook nebo německá Stangen. „Málokdo ví, že Čeněk Šulc začal pořádat takzvané lázeňské vlaky na Jadran, takže současní turisté od nás jen navazují na tradici této oblíbené dovolenkové destinace,“ připomíná Svatopluk Rada, který pracoval přes třicet let v Čedoku a nedávno napsal knihu mapující dějiny nejen této cestovní kanceláře, ale organizované turistiky v Československu od samých počátků.
Slovo dovolená se vžilo až později. Původně to byly „výlety“.
Po 1. světové válce vznikly nové hranice
Cesty na pobřeží Jaderského moře se však po 1. světové válce zkomplikovaly kvůli zrodu několikerých hranic po rozpadu habsburské monarchie. Žádný rakousko-uherský „schengenský prostor“ a v peněžence jedna měna. Cesta na jih byla najednou komplikovaná několikerými státními hranicemi, dlouhými pasovými formalitami na hranicích a také přibyla nezbytná výměna cizích měn. Šulc proto přepustil společnost Legiobance za 210 tisíc korun. Název se změnil na Oceán. Protože banka tehdy vlastnila i významný podíl v Československé dopravní kanceláři – Čedoku – obě společnosti nakonec sloučila. Čedok do té doby fungoval jen jako firma prodávající jízdenky a s Šulcovou cestovkou se dostala ke know-how.
Během meziválečného období fungovaly cestovní kanceláře víceméně ve stejném režimu, jak to známe v současnosti. Dovolená na míru, slevy, stravování podle chuti klientů. Začala se také rozvíjet letecká doprava do cílových destinací. Rozdíl byl jen v tom, že cesta po tuzemských regionech i do ciziny byla jen pro bohatší vrstvy, masová turistika, jak ji známě nyní, byla ještě v nedohlednu.
Dovolená podle Anděla
Totální změnu v cestování znamenal komunistický převrat v roce 1948. Kromě toho, že se na dlouhá desetiletí uzavřely hranice směrem na západ, snadné nebylo ani cestování do bratrských zemí. Úplně se ale změnil charakter domácího cestovního ruchu. Místo na dovolenou se jezdilo na rekreaci. Pokud byl dotyčný v odborech, býval pobyt s výraznou slevou, často i za odměnu zdarma (o tyto rekreace bývala největší rvačka). Pokud se taková rekreace odehrávala v luxusním hotelu v Karlových Varech nebo ve Vysokých Tatrách, kam jezdívali jen „buržousti“, filmové hvězdy a továrníci, tím lépe. Ostatně stále reprízované filmy Dovolená s Andělem a Anděl na horách to ilustrují velice přesně.
Po práci legraci a za dobrou práci rekreaci. S ROH zdarma nebo za hubičku
Vedle státního Čedoku (ten byl státem vlastněný ale už od roku 1936) se začaly rodit i menší cestovky, které se specializovaly buď na věkovou kategorii, nebo na profesní skupinu. Tak vznikla Cestovní kancelář mládeže, kterou provozoval Socialistický svaz mládeže a limitním faktorem tu býval věk. Na členství v mládežnické organizaci se až tak nehledělo. Rekrea zase sloužila hlavně družstevníkům všeho druhu. Jednou z největších cestovek bylo samotné odborové hnutí, to mělo po Československu stovky chatových osad, lázeňských objektů, horských a jiných chat a „ozdravoven“. Sportovci měli Sportturist a řidiči zase mohli jezdit a Autoturistem, který sice vznikl už v roce 1904, ale v období do roku 1989 usnadňoval lidem cestujícím vlastním vozem například mnohé formality, nákupy poukázek na benzin a podobně. Na Slovensku byla ještě cestovka DCK Tatratour, tedy Družstevná cestovná kancelária.
Dodejme, že do roku 1989 bylo u nás šest cestovních kanceláří. V prosinci 2023 jich evidovali 593.
