Na nároží Národní třídy a Spálené ulice stál od poloviny 18. století Šlikův palác. Ten byl v roce 1938 zbourán, protože na jeho místě měl být postaven Palác světla Elektrických podniků. Nedostatek peněz a začátek války záměr znemožnily. Po válce zde vzniklo dřevěné dvoupodlažní provizorium – obchod a cukrárna. To na Vánoce 1969 vyhořelo. Následovaly úvahy o využití atraktivního místa, které směřovaly ke stavbě Domu techniky (projektant Karel Prager). Skeptickou náladu pookupační společnosti těch let (1968–69) měla povzbudit i širší nabídka konzumu. V Praze měly být postaveny tři obchodní domy – na Proseku, na náměstí Republiky a také na nároží Národní třídy a Spálené ulice.
Soutěž
Ministerstvo obchodu připravilo v roce 1971 vyzvanou architektonickou soutěž na návrh dvojice domů – obchodního a redukovaného Domu techniky. Vyzvalo pět ateliérů: Ivana Matušíka z Bratislavy, Růženu Žertovou z Brna, Karla Pragera a Césara Grimmicha z Prahy a náš SIAL. K návrhu jsem si přizval dva velmi mladé architekty Johna Eislera a Martina Rajniše a soutěž jsme vyhráli. Náš návrh měl být domem na rohu, s formální inspirací britskými začátky high-tech. S technologií pokud možno (vzhledem k místu) bez mokrých procesů, konstrukce ocelová (rozpony 12 x 12 m), plášť z nerezových plechů.
Kontrakt
Následovala práce na takzvaném projektovém úkolu s některými úpravami – novými požadavky města a již bez Domu techniky. Požadovaný krátký termín stavby vedl k vyzvání pěti zahraničních firem. Vyhrála Ingra Zagreb. Slíbila dodat vše a včas. My jsme v následujících podrobných kontraktačních jednáních skutečně trvali na dodání všeho a včas, a Ingra se položila. Ministerstvo rychle vyzvalo druhého v pořadí, švédskou firmu ABV Stockholm.
Projekt
Budova měla tři podzemní a šest nadzemních podlaží, čtvrté, šesté, do Spálené ulice ustupující. Končila komunikační pasáží na celou výšku stavby. K navážení zboží přímo do příslušných pater byly navrženy (v Charvátově ulici) tři nákladní výtahy. Prodejní plocha patra byla dva a půl tisíce metrů čtverečních, celková prodejní plocha byla jedenáct tisíc metrů čtverečních, skladovací jen čtyři tisíce metrů čtverečních (díky přechodnému skladu zboží v Ruzyni). Předpokládaný počet zaměstnanců byl devět set. Konstrukce měla být ocelová v síti dvanáct krát devět metrů.
Stropy z dvanáct metrů dlouhých prefabrikovaných stropních desek. Fasády z hliníkových panelů. Respektovali jsme odpor města k dynamickým prvkům v ploše fasád, výraz i tvar se zjednodušily. Ale odpovídaly našemu hledání pravdivé formy pro hlavní funkci stavby – přechodný sklad zboží.
Realizace
Přípravné práce začaly v květnu 1973, vlastní stavba trvala 18 měsíců, obchodní dům byl
otevřen v květnu 1975. Průběh stavby ovlivnila řada okolností, z těch nejvážnějších to byla neschopnost Vítkovických železáren dodat ocelové konstrukce včas. A také trvající odpor některých městských autorit proti vnějšímu vzhledu stavby.
V provozním řešení se mnoho nezměnilo: v třetím a druhém suterénu byla technická zařízení a sklady. Do prvního suterénu byla umístěna samoobsluha potravin. Od přízemí do čtvrtého patra prodej různého sortimentu. V pátém patře jídelna zaměstnanců, v šestém byly kanceláře vedení. Přibylo také kratší sedmé patro. To bylo určeno pro strojovnu vzduchotechniky.
Další zajímavosti o Máji si přečtete v článku redaktora Filipa Jaroševského.
