Jak jste se s Michelle Losekoot a Táňou Brodskou seznámily? A co bylo dříve – přátelství, nebo tvůrčí spolupráce?
Přátelství. I když ta cesta nebyla jasná a přímočará. Poté, co jsme s Michelle přežily svůj první seberozvojový seminář, který vedla Táňa, jsme se všechny tři začaly přátelit a následně našemu přátelství věnovaly naši první knihu Ztracenné. Přátelství ale nebylo to jediné, co nás tehdy spojilo. Ten víkend jsme hodně kreslily. Dostaly jsme papír, pastelky a jasné zadání. Měly jsme propojit ruku se srdcem a pouze jednoduše hýbat rukou po papíře. Během vztekání se, že nechceme kreslit, jsme počmáraly tři archy papíru.
Vámi zmiňovaná kniha se stala bestsellerem. Nedávno vyšel stejnojmenný zápisník. Ten funguje sám o sobě, nebo jenom s knihou?
Nemyslím si, že je nutné přečíst knihu. Věřím, že jsme jednotlivá cvičení sestavily tak, aby fungovala i bez znalosti knihy. Jak ale rády říkáme, zápisník je nástrojem, který všem Ztracenným umožní místo čtení cizích příběhů konečně prozkoumat ten svůj. A ti, co knihu četli, nyní mají možnost si kapitoly připomenout a díky cvičením v sobě zjistit, jak s nimi dané téma rezonuje.
Co konkrétně ženy v zápisníku najdou?
Vracíme se zpátky ke kořenům. Odkazuje nejen k počátku našeho přátelství, ale zároveň propojuje naše silné stránky a velké dary – Táninu schopnost průvodcovat, moji dovednost uzdravovat pomocí barev a obrázků a Michellinu zvídavost, která ji neustále ponouká k hledání nových otázek a odpovědí. Ženy najdou čas, který mohou věnovat samy sobě, sebepoznání a sebelásce. Útočiště, které nemusí s nikým sdílet. Ujištění, že v tom nejsou samy. Motivaci být k sobě laskavé. Ale taky prostor ke kreslení, psaní a omalovávání. Ve dnech, kdy je i toto náročné, se mohou jen koukat na obrázky.
Autorky bestselleru Ztracenné Michelle Losekoot, Táňa Brodská a Petruccya přicházejí s arteterapeutickým Ztracenným zápisníkem.
Vytvořila jste pro něj i 80 autorských ilustrací, prošla jste si při práci sama nějakými „aha momenty“?
Jestli jsem při ilustrování knihy občas brečela a utírala si nos, tak u zápisníku jsem prošla doslova brečící terapií. Víte, já si zápisník strašně moc přála. Už od začátku spolupráce s holkami jsem nenápadně tlačila na to, aby vznikl. Ale netušila jsem, jakou pastičku si na sebe šiju. Ono se řekne – udělat zápisník. Jenže já nedokážu něco tvořit, aniž bych si to sama nevyzkoušela. A i když některá cvičení dobře znám, postupem času se rozhodně nestávají jednodušší. Proto říkám, že ten zápisník je možné vyplňovat i deset let. Obsahuje spoustu témat, která potřebují čas a prostor, aby se jim člověk mohl věnovat. Některá cvičení mohou být dokonce tak bolestivá, že je prostě musíme odložit, nebo si k nim vzít na pomoc terapeuta.
To zní jako velká výzva i pro autorku samotnou.
Já měla na sestavení zápisníku jen čtyři měsíce, což byla opravdu intenzivní terapeutická výzva. Naštěstí, když jsem se potřebovala vymluvit nebo si ujasnit, kudy se při ilustrování vydat, byly holky vždycky po ruce. A spoustu věcí jsem probrala i na terapiích. Chtěla jsem zápisník udělat tak, aby při jeho vyplňování měl člověk pocit, že jsme s ním – že víme, nebo alespoň tušíme, čím si může procházet. Proto je plný vzkazů a připomínek, že je důležité na sebe netlačit. Můj největší „aha moment“ přišel, když jsem si všechna cvičení, i ta, která už jsem znala, znovu prošla a vyplnila. Uvědomila jsem si, že v některých oblastech jsem se opravdu hodně posunula, aniž bych si toho v běžném životě všimla. A za to jsem vděčná. A taky jsem se za to pochválila.
Jste žena mnoha profesí – tatérka, arteterapeutka, návrhářka oděvů i interiérů, ilustrátorka... Je to, co vás živí, i tím, co vás teď nejvíce baví?
Moje práce je nejlepší tehdy, když vychází z mého života a nadšení pro věc. K životu i práci potřebuji různorodost a zapálení. Miluji hluboko se ponořit do čehokoliv, co mě osloví a upoutá moji pozornost.
Kdyby se tedy shrnuly jednotlivé vaše profese...
Když tetuji, chci znát příběh člověka, kterého tetuji. Potřebuji vědět, že spolu dokážeme strávit čtyři a více hodin a že budu schopná jeho příběh přenést pod kůži. Tetování pro mě patří k těm nejsilnějším a nejemotivnějším rituálům. Je to čest a zároveň velká zodpovědnost, když si někdo nechá moje kresby vytetovat. Při navrhování oblečení pro Pura Vidu potřebuji své návrhy sama testovat – nosit je, sportovat v nich, zkoušet je v různých situacích. To znamená, že se pouštím do různých sportů, zkoumám materiály a naslouchám ostatním, co jim sedí, a co ne. Stejné je to s ilustrací. Vybírám si projekty, které se mě osobně dotýkají, a témata, o kterých chci vědět víc. Chci, aby moje ilustrace člověka provázely a měly pro něj význam. I já si ale přeji věnovat více času tomu, co mě neživí. Chtěla bych dokončit všechna ta rozmalovaná plátna, která doma mám, a věnovat se více svým arteterapeutickým projektům, které nosím v hlavě už několik let. Ráda bych také inspirovala více lidí k tomu, aby objevili tarot jako prostředek autoterapie a sebepoznání. Ale vím, že i na tohle všechno jednou přijde čas.
Na čem právě pracujete?
Ke konci roku se obvykle dostávám do skluzu, a to i přes veškerou moji disciplínu. Právě teď dokončuji jarní kolekci a zároveň tuto zimu testuji některé nové výrobky, které chceme zařadit do portfolia Pura Vida příští rok. K tomu se s holkami připravujeme na běžecký závod NoMenRun, takže některé mé soukromé projekty momentálně trpí. Ráda bych jim teď věnovala plnou péči a pozornost. Jeden z těchto projektů je můj newsletter Nevím, tak kreslím, který píšu na platformě Forendors a který mě moc baví. Sdílím v něm zápisky ze svého kreativního světa – jako umělkyně, ilustrátorky a podnikatelky. Ve všech těchto disciplínách jsem totiž samouk a vím, že nejsem jediná. Právě touto cestou se mi daří motivovat ostatní, aby se nebáli tvořit a zkoušet nové věci.
