Snímek, jehož hlavním aktérem je válečný zpravodaj Martin Dorazín, již získal cenu za nejlepší dokument na Varšavském mezinárodním filmovém festivalu. Deník Metro se následně s oběma spolurežiséry sešel a v dvojrozhovoru se také dozvěděl, že z praktických a bezpečnostních důvodů byl český štáb jen tříčlenný. „To i proto, abychom se všichni vešli do staré dodávky, která před válkou vozila peníze do banky a měla trochu silnější plechy, a byli jsme schopni rychle přijet a zase odjet a nerozdělovat se,“ upozornil David Čálek.
Úplně zkraje rozhovoru mi povězte, jak uzrálo, že na válečnou Ukrajinu doprovodíte právě Martina Dorazína?
David Čálek: Martina znám od roku 2012, kdy jsem připravoval film Pirátské sítě a s Martinem konzultoval, jak se chovat, pokud bychom se stali rukojmími somálských pirátů. Když v únoru 2022 Rusko přepadlo Ukrajinu, chtěli jsme ukázat lidem hrdinu, který se nebojí pro obranu demokratického světa riskovat život.
Benjamin Tuček: S Davidem a producentem a zvukařem Václavem Fleglem jsme chtěli českému publiku ukázat obraz válečné katastrofy prostřednictvím někoho, kdo se v těch šílených místech dlouhodobě pohybuje, pravidelně o nich reportuje a česká veřejnost jej zná – v Martinově případě především po hlase. Bez obrazové brutality ve filmu objevujeme běžný život obyčejných lidí, vystavených dopadům války.
Jedním z nich je i Oleg Tkačenko, pastor, pekař a humanitární pracovník, který v dokumentu dostává vydatný prostor.
B.T.: Předem musím zmínit, že Oleg je Martinův dlouhodobý spolupracovník, který jej doprovází na frontu.
D.Č.: Oleg je rodák z Donbasu a vnitřní uprchlík. První pekárnu mu vybombardovali, druhou musel z Pokrovsku evakuovat před blížící se frontou, teď postavil a rozjíždí provoz třetí pekárny ve Slavjansku.
Pastor Oleg Tkačenko (třetí zleva) přivolává boží přízeň před odjezdem na frontu.
Jak blízko si vás Martin Dorazín, potažmo i Oleg pustili do svého života? A kdy probíhalo natáčení?
D.Č.: Martin nás pustil do svého života tak daleko, jak to ukazuje náš film.
B.T.: Poprvé jsme Martina navštívili v prosinci 2022 ve Varšavě, kde působil na pozici stálého zpravodaje v Polsku. Když se přesunul na Ukrajinu, jeli jsme za ním v březnu a v červnu 2023 vlakem do Dnipra. Odtud jsme jej s kamerou doprovázeli během jeho práce reportéra na východní Ukrajině, v zázemí a podél frontové linie. Natáčení jsme uzavřeli v srpnu 2023 na Martinově rodném Valašsku s jeho rodinou a kamarády.
Teď se zeptám poněkud banálně: čím vším je Martin Dorazín výjimečný
D.Č.: Martin je především konzistentní, což je v dnešním světě plném nečekaných zvratů vzácná a cenná vlastnost. Ví, kde je hranice mezi dobrem a zlem, dokáže rozlišovat podstatné od nepodstatného. Martin žije v napadené zemi, čelí denně stejným raketovým útokům jako Ukrajinci. Proto má jeho svědectví, které podává o napadené zemi, velkou, autentickou hodnotu. Výjimečně spojuje profesionalitu novináře s obětavostí humanitárního dobrovolníka. Podobně jako novinářka Petra Procházková, fotografové Iva Zimová a Gabriel Kuchta pomáhá na místech, kam se vydávají nejodvážnější. Mluví několika jazyky, orientuje se v historických souvislostech, upozorňuje na širší kontext války a povyšuje význam válečné žurnalistiky. Obohacuje ji o humanistický rozměr a smysl pro humor, i když to může znít paradoxně.
Humor, leckdy notně černý, bývá pro novináře spásně úlevný. Nicméně, kdy i vám docházel? Jaká dramata z Ukrajiny vám právě teď vytanou?
B.T.: Dramata nemusí být nutně spojená s nebezpečnou situací, jako bylo setkání s dronem uprostřed rozstříleného Vuhledaru, přílet granátu v Avdijivce nebo letecký poplach na přeplněném nádraží v Kyjevě. Rozměr katastrofy je nepředstavitelný, každý den umírají lidé, je devastována nejúrodnější země, otravována voda, hynou zvířata a lidská psychika je vystavená stresu, který bude mučit další generace, protože v tom vyrůstají děti. Nebezpečí nečíhá jen v oblasti bojové linie, ale jakýkoli zdánlivě klidný okamžik se ve vteřině může proměnit v tragédii.
Celý tým pohromadě. Zleva: Benjamin Tuček, zvukař Václav Flegl, David Čálek a Martin Dorazín
Co jste se dozvěděli o válce, o Ukrajincích, o sobě?
D.Č.: Děsivý je pocit ztráty hodnoty času a lidského života, jak ho dokázal vlastním obyvatelům vsugerovat ruský státní teror. Nekonečný zmar bez konce a začátku. Obdivuhodná je touha ukrajinské společnosti, hlavně mladých lidí, vymanit se z ruské sféry vlivu a patřit mezi civilizované země, kde budoucnost má smysl. Nepředstavitelné je, co všechno už obětovali za víru v demokracii a svobodu. Často své děti, vlastní životy.
B.T.: Žijeme stále v míru, který považujeme za normální, ale pro mnoho lidí nedaleko naší země je to nedosažitelná meta. Na západní Ukrajině jsme potkali válečného veterána, který odjížděl do ciziny, kde měl podstoupit složitou operaci, aby mohl se zraněním hrudníku žít déle než jeden rok. Je to věřící člověk, učitel a otec tří dětí. Pravil nám: „Až se uzdravím, zase narukuji, v tom, co se na nás valí z Ruska, opravdu nechci žít a vychovávat děti. To je raději také pošlu bojovat, ale o tom vám nemusím vyprávět, vy Češi jste přece také zažili, jak vypadá ruská okupace, ne?“
D.Č.: Ukrajinci vědí, co chtějí, čeho je důležité dosáhnout, nejen pro sebe, ale pro své děti. Ve filmu ukazujeme sílu, která může rozhodovat války. Odolnost zázemí. Lidé budou pořád žít tam, kde dřív žili, nebo se tam budou chtít vrátit. Odkazujeme na známý fakt, že společnost je tak silná, jak silný je její nejslabší jedinec. Prohra většinou nenastává tam, kde se lidi semknou a táhnou za jeden provaz, protože samotné semknutí zvyšuje šanci na přežití celku. To je téma, které promlouvá i ke společnosti válkou přímo neohrožené. Věříme, že máme dost zdravého rozumu a odvahy, abychom vzdorovali strachu a uměli být hrdí na pomoc, kterou poskytujeme slabším a bránícím se.
Váš film je v kinech a válka stále trvá. Jaké tušíte, že bude mít rozuzlení? B.T.: Snažili jsme se podat obraz katastrofy, která přesahuje naši moderní zkušenost, chápání a představivost. Ve filmu uvidíte místa i lidi, kteří dnes už třeba nejsou. Netroufám si odhadovat cenu takového rozuzlení, aby jejich oběť nebyla marná. Obyvatel Chersonu, kterého jsme zachytili, když po odstřelení Kachovské přehrady čerpal vodu ze sklepa svého domu, nám řekl: „Dokud se Rusko nerozpadne, mír nebude, na Ukrajině ani v okolních zemích.“ Držel hadici, měl na sobě rukavice, holínky a neprůstřelnou vestu, protože po záchranářích střílí přes řeku Dněpr ruští snajpři. Ale rozpad Ruska si málokdo přeje a nikdo si ho asi neumí ani představit. Rusko bude vydírat požadavkem návratu hranic NATO do stavu před rokem 1997 výměnou za příměří.
